Příroda se probouzí a já s ní. Dnes jsem ráno vstala před šestou a místo tradičního popíjení kávy na verandě a psaní deníku jsem se rozhodla vyjít ven. Bylo po dešti a kosové si štěstím pletli noty. Nikde nikdo. Ideální časoprostor na několika kilometrový okruh zelení. Protože komu se nelení…

Už dlouho jsem neměla své úžasné ráno. Čas jen a jen pro sebe a své myšlenky. Jít tempem, které mi vyhovuje, a neustále se zastavovat a fotit. Protože je po dešti a v kapkách se odráží celý svět. Vzduch voní jako nejkrásnější parfém, který se nikdy neomrzí. A ten řev všude kolem! Kačeny kvákají a lítají jako pominuté do řeky a zase na břeh. Vlak se řítí po železném mostě a už zdálky podle ozvěny poznám, jestli jede k nám nebo od nás. Občas zaštěká pes. V potoce konečně zurčí voda a ze stromů na mne padají poslední kapky deště, doprovázené ptačím zpěvem. Slunce vystoupilo na obloze a hřeje mě svými paprsky do obličeje.

Ještě štěstí, že to není dokonalé štěstí. Protože kdybych se mohla v té trávě natáhnout a poslechnout si celý Máj, co jsem si stáhla do mobilu, aby bych tyto řádky už nenapsala. Ztratila bych se ve zvukomalebnosti básně, nejkrásnější, co znám. Dnes už se básně nerýmují, nehrají si se slovy, ale jsou to jen útržky myšlenek, obrazů, přirovnání. Je těžké jim porozumět, když nejste naladěni na stejnou notu. Když ale posloucháte Máj, myslím tím skutečně posloucháte, rozezní se něco uvnitř bolestným tremolem.

Koupila jsem si nahrávku v podání Rudolfa Hrušínského st., je nádherná. Ale řeknu vám, mé srdce bije ještě splašeněji, když ty slavné verše deklamuje Jan Tříska. Na rozdíl od klidu Hrušínského je v tom obrovská naléhavost, přepětí, je to skoro až nesnesitelné. Je to krása na prahu bolesti. I proto se to nedá dlouho vydržet. Proto si můžu Hrušínského Máj poslouchat pořád dokola a soustředit se na ten obsah. Protože když jsme se tento úryvek učili na základce nazpaměť, neměli jsme tušení, co se skrývá za těmi (mnoha) slovy, které nám ne a ne vlézt do hlavy. Dnes jsem si je recitovala na lavičce u křížku a sama sebe jsem zaskočila tím, že jsem se v tiché slzy celá rozplynula:

Po modrém blankytu bělavé páry hynou,

lehounký větřík s nimi hraje;

a vysoko – v daleké kraje

bílé obláčky dálným nebem plynou,

a smutný vězeň takto mluví k nim:

„Vy, jenž dalekosáhlým během svým,

co ramenem tajemným zemi objímáte,

vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,

vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,

v tiché se slzy celí rozplýváte,

vás já jsem posly volil mezi všemi.

Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,

i tam, kde svého naleznete břehu,

tam na své pouti pozdravujte zemi.

Ach zemi krásnou, zemi milovanou,

kolébku mou i hrob můj, matku mou,

vlasť jedinou i v dědictví mi danou,

šírou tu zemi, zemi jedinou!

A jak jsem se tak dojímala, sedíc na mokré lavičce, ztuhla mi záda a nebyla jsem schopna vstát. Obdivovala jsem kačenky a dostala jsem housera. Doklopýtala jsem domů v bedrech nalomená a rozervaná na duši i na těle. To teda bylo úžasné ráno! Nejvyšší čas vrátit se do postele, prohřát si záda a pak vstát jako normální člověk a uvařit si kafe. Úžasné poledne také není k zahození.