Sobota 28. dubna 2018

Ráno běžíme s Darinkou do města Weston-super-Mare koupit adaptér, do kterého by se vešel můj kabel od počítače. Díky Darinčině úsilí vypátrat v jednolibrovém obchodě přesně to, co potřebuju, můžu dnes znovu psát. A znovu jsme se mohly pokochat pohledem na bizarní autobusovou zastávku na Big Lamp Corner, která v sobě ukrývá i kiosek. Místní se s ní zřejmě příliš nesžili, říkají jí Mrkev neb Kosmická loď, ale my víme, že je to variace na náš český Ještěd.

Odjíždíme znovu na západ a pak na jih, směr hrabství Somerset a Cornwall. Pohled na moře mi stále zůstává odepřen. Zastavíme sice v doporučené vesničce Watches, ale místo přístavu nás čeká "vězení pro lodě", jak to vtipně nazval Jarda, nebo "Malta", jak to vystihla Bláža. Lodě uvízly v šedém bahně a marně čekají na vodu, stejně jako jejich majitelé. Všichni víme, že někde v dálce už je mořská hladina, ale vidět ji není. Opět se můžeme dosyta pokochat jen bahýnkem. V kavárně s velmi milou obsluhou 70+ si dáme kafe a fičíme dál.

Dnes opět absolvujeme dlouhou cestu, ovšem z dálnice sjíždíme na okresky plné neuvěřitelných výhledů. Co chvíli zastavujeme a vyskakujeme z auta podívat se na vlastní oči na tu krásu. Nikdy jsem neviděla tolik ovcí, jsou tady prakticky všude. Spásají šťavnatou a zelenou trávu a jak nás Jarda poučil, celé stádo se pase v jednom směru. Čerstvý vzduch a výhledy do údolí, vřesovišť a plání jsou velmi uklidňující. Zvláště když cesta je plná serpentýn a zároveň úzká tak, že osádka levé části vozu opět propadá panice. Ovšem už ani nepípne, jen volá: To je opravdu kámen, kámen, ta zídka vlevo! Zatímco první den etnologická část výpravy pěje chvalozpěvy na přírodní ohrady - stěny - valy ze zastřižených listnáčů, které tvoří přirozenou ochranu pro zvěř jako hustý zelený pás kolem cest, dnes už nám to tak úžasné nepřipadá. Jedeme zeleným tunelem na úzké cestě se zatáčkou na každém stém yardu, a řidiči v protisměru jsou velmi neempatičtí.

Jak se blížíme k oceánu, stromy čelící poryvům větru rostou korunami do jedné strany, takže vypadají jako Elvisova vlna nad čelem. Cestou kolem jednoho zvláště malebného údolí projevím úmysl si ho vyfotit, ovšem mé tiché přání je z nějakého záhadného důvodu vyhodnoceno jako hysterický výstup a mí spolucestující odhalují své temnější stránky. Jsem ráda, že jdou hledat útesy na druhé straně a do toho hlubokého údolí mě nesvrhnou. Při čurání v příkopu si mohu zblízka prohlédnout něžné žluté kvítky na keřích, kterých jsou tu celé pláně. Velmi fotogenická krajina. Hustota osídlení klesá na minimum a počet ovcí na maximum.

Městečko Lynton nás okamžitě okouzlí. Má skvělou atmosféru historického města, leží na 200 metrů vysokém útesu a je z něj - konečně! - rozkošný výhled na skalnaté pobřeží v Bristolském zálivu. Vidíme vodu! Původně jsme sem zamířili kvůli zajímavosti, kterou je lanovka do města Lynmouth, které leží pod Lyntonem přímo u moře. Nakonec ale atrakci vůbec nepotřebujeme. Chvíle klidu na slunci u místního kostela se hřbitovem s výhledem jako fototapeta si v sobě poneseme asi ještě hodně dlouho. Každý sedíme na své lavičce a myslíme na svoje věci. Bláža fotí, já fotím, Jarda s věčně vybitým mobilem, kterým zcela zbytečně okupuje jedinou nabíječku v autě, fotí taky. To už je co říct. Dokonce máme společné selfie. Přichází první chvíle, kdy se Jarda potřebuje trhnout, a tak dává sraz u auta. Po dvou dnech se třemi ženami už čurá vsedě.

Hlavním cílem dnešní cesty je zřícenina hradu Tintagel u stejnojmenné vesničky. Je to údajné místo, kde se narodil legendami opředený král Artuš. Drobná historická nepřesnost, že hrad pochází z 12. století, zatímco Artuš umřel v 6. století, zajímá jen hnidopichy. Ostatně, poslední archeologické průzkumy odhalily stěny původní stavby pod tou novější. Aha! Objednávala jsem po cestě u Velkého tvůrce krásné počasí, ale skutečnost předčila všechna očekávání. Modrá obloha, něžné bílé obláčky. Dramatické výhledy na skalní útesy s tmavě modrou vodou. Fotogenické hradby ve skalách. Co člověk vyfotí, to je kýč jak bič. Doslova. Severní pobřeží Cornwallu je drsné a pro nás suchozemce romantické.

Kouzlo filmových kulis narušuje jen skutečnost, že je třeba mezi útesy zdolávat stovky úzkých a hrbolatých schodů. Nahoru a zase dolů. Moje zlomená noha úpí stejně jako obě kolena. Představuji si, jak mí vrstevníci doma usedají k odpolední kávě a zapínají televizi. Cha! Předříkávám si mantru: Každým zdolaným schodem mládnu, a jde to. Karta ve foťáku je plná. Baterka v mobilu prázdná. Konečně čas přestat fotit a vnímat tu krásu jen tak. Ukládat si ten pohled do hlavy a do srdce, protože každá chvíle na tomto místě je neopakovatelná.

Nakonec najdeme i bronzovou sochu krále Artuše na vysokém útesu. Navzdory tomu, že je to socha - nesocha, vytvářející dramatický dojem právě těmi částmi, které chybějí, je hrozně těžká. Na hrad ji prý museli spustit z vrtulníku. Jarda tuto skutečnost vnímá velmi pozitivně, s ohledem na mé tuhnoucí nohy a hrozbu úrazu. "Když už tady vrtulník jednou byl…" Slunce nepřestává svítit a vodopád hučí a člověk by se z toho mohl zbláznit. Takže se turisticky zdatnější polovina výpravy rozhodne pro jinou zpáteční cestu, delší, zato horší. A ještě se jim nelíbí, když neprojevuji dostatek nadšení. Vyjdeme v jiném století, v ošklivé čtvrti mestečka s novými domy a nevkusným pseudohistorickým hotelem Camelot, který spolu s domy na horizontu kazil všechny pohled z Tintagelu směrem k vesnici. Jak tohle někdo mohl dovolit postavit v těsné blízkosti památky, to asi nepochopím. Nikdo však nemá náladu sdílet mé rozhořčení. Hlavní je, že akceptují moji touhu se najíst tady a nečekat do noci. Pořádná porce fish and chips s tatarkou a coca-colou znehybní i naše zažívací ústrojí. Černá kočka mi přejde přes cestu tak blízko, že se mi prakticky otře o nohy. Jarda požaduje, abych jela raději autobusem, ale já se nedám. A dobře dělám.

Dokonalý konec dne podtrhuje Bachova a Wagnerova hudba v autorádiu, které je předposlední funkční věcí na palubní desce. Jedeme ve francouzském autě anglickou krajinou a posloucháme německou hudbu plnou emocí. Nevím, jestli mi to ještě uvěříte, ale když přijíždíme do města Newquay, kde máme ubytování, právě nad oceánem zapadá červený kotouč slunce. Na konci té podívané máme všechny příznaky otravy přírodními krásami a husí kůži, protože se náhle strašně ochladilo. Po ubytování s mým dalším drobným hysterickým výstupem ohledně spaní v obýváku jdeme ještě na jedno pivo do města, plného mladých a značně odhalených žen a opilých mladíků. Mám na sobě dvě bundy, z toho jednu skoro zimní, ale Angličané chodí naboso v žabkách a tílkách. Cestou dolů do města míjíme invalidu, který spadl z vozíku na zem v prudkém svahu. Lidé kolem něj se hlasitě smějí a tak tomu nevěnujeme velkou pozornost. Když se o hodinu později vracíme zpět, už se nikdo nesměje. Muž s rozbitou hlavu ještě pořád leží na zemi a policista se snaží lidi kolem přesvědčit, že sanitky mají mnoho práce a bylo by nejlepší, kdyby pána zvedli a znovu posadili na vozík. Zlaté české zdravotnictví! I kdybych si tu měla nohy uchodit, hlavně nespadnout! Cornwall je drsná krajina.