Neděle 29. dubna 2018

Někdy stačí malá, drobná příhoda, a celý den se člověk může dosyta smát a pochechtávat, kdykoliv si na tuto příhodu vzpomene. Dnes se nám o nekonečnou zábavu postaral Jarda. "Dejte mi ještě dva dny, a můžu v Anglii taxikařit," zhodnotil svůj pokrok v řízení vlevo. Skutečně mu to jde skvěle. O palubní desce našeho auta se to říct nedá. Ukazatel nádrže nefunguje a červený nápis SERVICE stále svítí. Tak se před dalším výletem cornwallskou krajinou stavujeme na benzince. My tři ženy čekáme klidně v autě, protože kromě jiných podivností se v Citroenu Picasso nedá připoutat, aniž by člověk neprovedl přetočení trupu o 180 stupňů za současného zkroucení hlavy k pasu, takže žádné ukvapené výstupy nepodnikáme.

Jarda se vrací do auta a hruď se mu dne pýchou. "Připadám si jako Angličan. Pohovořil jsem si příjemně s obsluhou a řídím vlevo," vysvětlil nám své skvělé duševní rozpoložení. "A co jsi jim řekl?" Ptáme se zvědavě. O podobě věty, kterou nám Jarda reprodukoval, doteď vedeme zábavné diskuse. Darinka vpředu slyšela francouzsky laděnou frázi: "Thank you very monsieur", zatímco my s Blážou jsme vzadu zřetelně rozpoznaly americký akcent věty: "Thank you very mouth, yeah." Každopádně následovalo asi desetivteřinové ticho, než jsme smíchem málem zbořily už tak dost zkoušené vozidlo. Obě verze se staly okřídlenými frázemi a už jim to zůstane.

Počasí je opět nádherné. I když jsou rána a večery chladné, přes den je to na tričko s mikinou, v Jardově případě na košili s "bundičkou" - buď naše oblíbená verze Ivánek s kožíškem nebo lehká černá se záhadnými bílými mapami. Darinka dnes nemá své jedny až dvoje silonky na sobě a šaty, ale volí kalhoty. Její barefootové boty ale nechybí. Jak v něčem takovém zvládá všechny povrchy drsného pobřeží je mi naprostou záhadou. Prý je to velmi pohodlné. My s Blážou boty střídáme a držíme svůj styl #nomakeup #nofilter. Vydáváme se na západ a pak na jih.

Ranní káva na pobřežní promenádě v městečku St. Ives nemá chybu. Můj fb post Bože, zastav čas, prosím, myslím zcela vážně. Člověk je jakoby na dovolené u moře, ale mám zimní bundu, pardon bundičku. Čas se líně vleče a zátoka je tak fotogenická! Procházíme se uličkami, přestože čas placeného parkování už vypršel. Každá skupina potřebuje svou oběť, takže jsem to opět já a můj minutový nákup poštovních známek, kdo údajně způsobil zdržení. Na parkoviště přicházíme několik minut poté, co nám přičinlivá kontrola nechala za stěračem pokutu na 60 liber. Je fajn, že spím na překlápějícím se gauči v puklině uprostřed, abychom ušetřili náklady. To jsme si mohli najmout hotelové apartmá přímo u moře. Ale náladu nám to nezkazí, to zase ne.

Jedeme podle navigace, ale dnes je to hardcore na nejužších cestách a polňačkách, které volíme. Krajina je úchvatná a člověk by se rád kochal, ovšem co chvíli nám málem skončí na kapotě cyklista nebo my skončíme čelní srážkou s double-deckerem plným turistů. Za zatáčky není vidět, a i když je to minimální provoz, auta v protisměru občas potkáme, zvláště v nejužších místech, zatáčkách, mezi kamennými zídkami nebo v kopci. Je to skutečný adrenalin. My však chceme být uprostřed toho všeho tady a na všechno si sáhnout. Jarda potěžkává, přemisťuje, obdivuje a upouští na zem všechny předměty v interiéru, holky zase pořád sahají na kytičky a vyhřáté kameny v exteriéru. Bláža fotí mech a Darinka uléhá do trávy a na útesy, zatímco Jarda obhlíží krajinu jako Vilém Dobyvatel před rozhodující bitvou.

Důlní oblast v hrabství Cornwal (a West Devon) je památkou UNESCO. Jedeme k nejzápadnějšímu místu Anglie a komíny bývalých dolů nás lákají k prohlídce. Těžba cínu a mědi v 18. století zcela změnila zdejší krajinu, ovšem po rozmachu průmyslové revoluce na začátku 19. století malé doly skoupily velké společnosti a pak zcela zanikly. Prý o této době skvěle vypovídá seriál BBC Poldark, říkala Darinka. Dělnické kolonie jsou vidět i na řadových domcích ve vesničkách, kterými projíždíme, a u jednoho starého komína zastavujeme a kocháme se výhledem na otevřenou hladinu oceánu. S lahví bílého vína je ta chvíle dokonalost sama. Shodujeme se, že bychom se měli někde stavit na smetišti nebo spalovně, abychom se tou krásou neotrávili. Ale krása stále střídá nádheru a my se to pokusíme vydržet.

Míjíme ručně malovanou dopravní značku Pozor, husy. Je to velká legrace do chvíle, kdy tři husy zkříží naši cestu. Jarda se je snaží objet vpravo právě ve chvíli, kdy se z protisměru vyřítí auto."Bylo by asi předmětem zájmu mnoha médií, kdyby čtyři mladí lidé zahynuli kvůli třem husám," podotýkám. Odpověď spolucestujících je stručná: "Čtyři mladí?" Snažím se tu bezohlednost nebrat osobně, stejně jako všechny další nevyžádané zpětné vazby a mylné úsudky, které jsou v naprostém rozporu s mou milou, přátelskou a nekomplikovanou povahou.

Turistickou past Na konci světa (Land´s End), nejzápadnější bod poloostrova, míjíme bez povšimnutí, jen se tam vytočíme (v obou smyslech slova). Míříme kousek jižněji hledat amfiteátr pod širým nebem vytesaný v útesu nad skálami s příhodným názvem Minack, což je název pro skalnaté místo. Už při cestě nahoru na parkoviště zahlédneme scenérie, nad kterými jen voláme Fuj! Fuj! Obrana proti předávkování krásou je však marná. Minack je místem, na které se nedá zapomenout. Už pro ten příběh jedné nezdolné ženy, která se svým zahradníkem, padesát let, den co den, kámen za kamenem, vysněnou divadelní scénu ve stylu antických amfiteátrů budovala. Jmenovala se Rowena Cade a její fotku, jak sedí v kolečkách, si dám do pracovny. Po skončení krátkého filmu o jejím dlouhém, devadesátiletém životě, mne emoce konečně dostihly v plné síle. Co zbude po nás? Co zbude po mně na tomto světě?

v amfiteátru právě probíhá zkouška divadelního představení, takže k té vší kráse ještě děti zpívají vojenský pochod It's a long way to Tipperary, it's a long way to go a herci deklamují nějaké dojemné texty. Rozprchneme se a užíváme si tyto okamžiky každý o samotě. Výhled na zátoku Porthcurno se zlatým pískem a azurovou hladinou mezi útesy, to už je prostě moc. Zbytek výpravy slézá skály a jde se tam podívat a řádit ve vlnách, já nutně potřebuju být sama (a taky bych to fyzicky nedala). Ovšem nedávám to ani psychicky. Popíjím Earl Grey v restauraci s výhledem na zátoku a pozoruji své spolucestující shovívavě a pobaveně z výšky. Něco tady mě zasáhlo a rozechvělo, těžko se to popisuje. Tak to jdu raději rozchodit. Výprava se vrací promočená, slaná, vydivočená a v dobré náladě.

Pokračujeme v cestě na St. Michael´s Mount. Klášter na miniostrůvku je při odlivu dosažitelný po nohou (ne úplně suchou), ale my přijíždíme za přílivu, takže ke konci provozní doby využíváme loďky, abychom se na ostrov dostali. Darinka položí převozníkovi dvě otázky, které ho kladeny v tomto pořadí znejistí. Kdy jede přívoz zpátky a nastane odliv, abychom mohli odejít z ostrova těch 366 metrů po svých? Převozník nás důrazně varuje, že je zakázané na ostrově zůstávat, že odliv přijde až po deváté večer a že nás z ostrova osobně odveze po páté hodině. Tak jo, no. Klášter i zahrady jsou zavřené, můžeme se jen projít po molu a pokochat se stopou královny Alžběty v kamenné dlažbě i respekt budícím obojživelníkem St. Michael. Podoba s francouzským klášterem v Normandii není náhodná, prý oba ostrovy vlastnili Benediktíni. Je tu ale mnohem větší klid. Žije tu trvale několik lidí, jejichž fotky s příběhem si čteme při čekání na odvoz.

Čas strašně letí, ale my jsme odhodláni ještě navštívit rybářskou vesničku Cadgwith popisovanou jako pitoreskní. To mě vždycky zaujme, protože dva lidi na světě se neshodnou v tom, co vlastně slovo pitoreskní znamená. Když vcházíme do kostela na kraji pěší stezky vesnicí, máme jasno. Kostelík byl původně asi lodním kontejnerem, vlnitý plech je natřen námořnickou modří. I uvnitř vypadá jako hausbót zkřížený s venkovskou farou. Ve vsi jsou i podivuhodné lidové stavby, jako by Rymice stály na kraji moře. Kocháme se nejen pitoreskními domky, ale i výhledy na zátoku se čluny a útesy, na které Jarda okamžitě leze a já přemýšlím, jestli náplastí na puchýře dokážu zastavit všechna krvácení, která si pádem do rozbouřené mořské hladiny způsobí. Naštěstí jsou všude kolem rybářské koše a sítě a lodě a prostě všechno perfektní vybavení na záchrannou akci.

Jeden dům ve vesnici duchů svítí (moc lidí tady asi trvale nežije) a naštěstí je to hospoda. Cherubín s blonďatými loknami pracující zde jako číšník nemá horní zuby, o to roztomilejší je jeho angličtina. Já mám zuby skoro všechny, ale má angličtina je všechno jen ne roztomilá. Darinka vyhodnotí mou poznámku, že vesnice je pitoreskní, ale zřejmě zde zoufale chybí zubař, jako nevhodnou, ale my ostatní se smějeme. Dávám si místní burger, protože nesnáším mořské plody a slávky a další svinstvo z moře, ale zbytek stolu si pochutnává na krémové polévce se vší touto havětí a zjevně jim chutná. Na druhou stranu, kde jinde si dát takové menu než v rybářské vesničce, to uznávám. Pivo Atlantic je sice lokální, ale pít se nedá. Aspoň máme pevný krok pro závěrečnou procházku na vrcholku útesů. Slunce zapadá, jak jinak. Sbohem, Cadgwith.

Dokonalost dne završí Jarda, když zmáčkne omylem nějaké tlačítko a palubní deska se opět rozsvítí a vše funguje. Je to tak snadné, když know how! Jedeme stmívající se krajinou s rádiem naladěným na klasickou hudbu, kterou posloucháme celý den. Není lepší způsob, jak vnímat romantiky, než poslouchat jejich tvorbu při jízdě romantickou krajinou. Jsem přetažená a předávkovaná krásou, takže večer trochu vypěním. Je třeba vypustit páru a vyspat se na další den. Zítra naše putování Cornwallem končí a nás čeká dlouhá cesta zpět do Londýna. Zápisky píšu zpětně už z domova, protože vstát opět o dvě hodiny dříve už nezvládám. Tak to máte aspoň s fotkama. Dobrou noc.