27. dubna 2018

Strašně ráda cestuji, ale nejsem dobrodruh. Vybírám si, s kým pojedu a kam. Ráda mám věci pod kontrolou. Společné cesty s Jardou sice kontrolu v podstatě vylučují, nebo je to člověk nepředvídatelný, ale aspoň vím, do čeho jdu. Dnes odjíždím na putování jihozápadní Anglií v nové sestavě a o Cornwallu, cíli cesty, vím minimum. Chci vidět černé cornwallské prase a moře. Zbytek mě nezajímá. Je to úplně nová zkušenost.

Cesta na letiště do Katovic uteče jako voda. Řídí Bláža, naše sólistka, což ví i rezervační systém Wizzairu a posadí ji na druhou stranu letadla než nás, obyčejné kolektivní hráče. Darině už zůstane jméno Darinka asi do smrti, protože můj muž se chvíli bláhově domníval, že jedu s Darinkou Rolincovou (asi aby se trochu rozebrala po rozchodu s Rytmusem). Jardu asi netřeba představovat, ostatně na to by mi ani nekonečný prostor blogu nestačil. Jarda prostě je.

Venku leje jak z konve, na zemi jsou obří louže a stanoviště 12, z kterého máme odjet do autopůjčovny, neexistuje. Jsou zde pouze písmena, ale ani při nejlepší snaze odpočítat 12. písmeno abecedy se nedobereme ničeho rozumného. Darinka se ujímá role průvodkyně, najde řešení a nakonec nás autobus z nástupiště M (tak je to skoro něco jako 12, že?) opravdu vyplivne před zablácenou maringotkou, kde si po sérii nedorozumění (protože Jarda si stejně jako většina Čechů myslí, že platební karta rovná se kreditka, přestože jde o kartu debetní s kontokorentem) půjčujeme královsky modrého citroena. Darinka telefonuje, překládá, zařizuje, Jarda vše platí. S Blážou si tento systém nemůžeme vynachválit, i když chytáme poslední molekuly kyslíku u dveří. Protože Jarda zatím platil i letenky a ubytování i kafe na letišti, jsem ve velmi pozitivním nastavení a vůbec si nestěžuju. Přestože jsem navlhlá a mám hlad (zdravím Aleška - Barunka je hladná!).

Jarda mi sice tvrdil, že řízení vlevo mu nedělá problémy a že "projel celé Irsko". Jak se však ukázalo, tehdy řídil vlastní vůz. Když usedne do Modrého citrónu s řízením vpravo, s řadicí pákou u levé ruky a vyrazíme v silném dešti do protisměru, začíná adrenalinová cesta na jihozápad. Protože si v rozrušení neseřídí zpětná zrcátka, což se na čtyřproudové dálnici ukáže jako menší problém, zapojí osádku do manuálního senzorického systému vozidla. Darinka vepředu hlásí cestu podle navigace (tak to nebyl ten správný výjezd, nevadí), Bláža za ní zoufale pípá (doslova Píp, Píp, Píp) pokaždé, když levý bok vozu přejede dělicí čáru, chystá se najet do domku u cesty nebo když z příkopů u krajnice vystříkne gejzír vody, který oslepí všechno v okruhu pěti metrů. Já na pravé straně moc práce nemám, protože v pudu sebezáchovy Jarda stočí vůz pokaždé vlevo, aby si zachránil vlastní život, a já sedím za ním. Pípám jen občas, když kolem mých dveří prosviští auto tak blízko, že se pokaždé vyděsím, že nemá řidiče. Sedí na druhé straně.

Jarda má dnes svátek, a i když není v anglickém kalendáři, za chvíli máme Jardů plnou hlavu. Navigace totiž udává vzdálenost v yardech, takže je to pořád za 100 yardů, za 80 yardů. Zjišťujeme, že jedna míle je 1,6 km, což je 5 280 stop a 1 760 yardů. To je fakt dost, nám stačí jen jeden, THE JARDA. Ještěže nemáme Toyotu Yaris. Smějeme se prakticky nepřetržitě od srazu ve Valmezu, ale dost obtížně se tento jemný humor dá převézt na papír. Například jsem nadšeně mluvila o králi Artušovi s nožem, i když jsem měla na mysli samozřejmě meč. Nevím, jestli to bylo opravdu tak vtipné, představa bájného Artuše s rybičkou v ruce. Darinka se mě už ani neptá, jestli myslím to, co říkám, vážně. V letadle mi ještě kladla podobné otázky, "protože si nebyla jistá", ale už si asi jistá je. Nic vážného ode mne většinou čekat nelze. Jak správně podotkl Jarda, "až to bude myslet vážně, tak to určitě poznáš".

Smlouva z autopůjčovny je úplně promočená a podpisy na ní téměř smyty. Suším papír v síťce u sedadla, až vypadá jako pergamen. Po prvních 50 mílích a dalším z nekonečných kruhových objezdíčků, protože slovo objezd je v případě kolečka na zemi velikosti fotbalového míče opravdu nemístné, se Jarda za volantem konečně uvolní a začne řídit automaticky. Takže ho do další křeče a smrtelného vyděšení dostane za pár sekund náš společný řev. Na kruháčíček vjíždí z levé strany, ale vyjede z něj vpravo, tedy v protisměru. V šíleném manévru těsně mineme dopravní značku a vracíme se do svého pruhu. Jarda vykazuje známky infarktu. Navíc si zapnul na své sedadle nějaký napařovací program, takže mu rostou pod zadkem žampióny a začíná se z něj kouřit.

Po cestě ale přijdou na řadu zase gigantické kruháče, z nichž jsou desítky různých výjezdů v několika proudech a trefit ten správný je prakticky nemožné. Řízení v Anglii prostě není pro každého. Ještěže pomalu přestává pršet, zato se začíná smrákat. Náš první cíl cesty, UNESCO památka Avebury v hrabství Wiltshire, je na dosah.

Zatímco ze Stonehenge je už turistická past a ke kamenům se nedostanete na dosah, tady v Avebury chodíme kolem menhirů (správně megalitů) a můžeme si je pohladit, obejít, vyfotit. Sice většina šutrů, které stály ve třech kamenných kruzích, posloužila v historii jako stavební materiál na zdejší domy. Podle wikipedie jich původně bylo 180. Tvořily jeden větší a dva menší kruhy, které ležely uvnitř kruhu většího. Ten byl největším megalitickým kruhem na světě. Nacházelo se v něm zhruba sto kamenů, v menších kruzích jich bylo okolo třiceti. Další megality byly vztyčeny uprostřed areálu. Dnes už jsou to jen pozůstatky, ale i tak je to zajímavé.

Po louce jsou rozesety různě velké kameny v kruhu i mimo něj. Účel stavby je prý nejasný, což nám jako vysvětlení úplně stačí. Je to staré (3 tisíce let před Kristem) a je to taky pohanské. Boty mám úplně promočené z mokré trávy, ale co na tom? Procházíme se mezi dřevěnými ploty s brankami, fotíme. Je tady krásně a má to opravdu atmosféru. Dorazíme do centra jedné ze dvou vesniček se starým kostelem, ale na prohlídku už není čas. Valem se stmívá a před námi je ještě dlouhá cesta. Každopádně doporučuji jako zastávku, pokud pojedete někdy kolem. Dalo by se tady strávit příjemné odpoledne.

První noc máme zajištěno (ovšem stále ještě ne zaplaceno) ubytování v lázeňském městě Weston-super-Mare v Somersetu. Při noční procházce po pláži zjišťujeme, proč se městu říká Weston-super-Mud. Odliv odsouvá moře do dáli a světla Grande Piere se odrážejí jen v mokrém bahně. Je prý nebezpečné po mokrém bahně chodit, což se ale dozvídáme pozdě, tudíž máme super fotky i zážitky. Zajímavé je, že původně se město jmenovalo Weston-juxta-Mare, což je vedle moře, zatímco dnes je to nad mořem. Asi proto, že město roste na okolní vyvýšenině, kde máme i my svůj dům. Typický anglický dům se dvěma ložnicemi, obývákem s krbem, koupelnou i kuchyní. Okna jsou obrovská s výhledem do krásné zahrady a krásně nimi fouká. Dokonce je zatopeno, o půlnoci jsme v Tescu koupili víno, takže konec dne je luxusní se vším všudy. Zítra pokračujeme na západ a po pobřeží na jih. Třeba konečně uvidím moře moje milované.