Dnes je Úžasné Báře rok. Přesně před rokem, 1. dubna 2017, jsem na svůj blog pověsila první příspěvek. Je 1. výročí projektu na hledání úžasu kolem nás i uvnitř sebe důvodem k oslavě? Měla bych pyšně sfouknout svíčku na dortu a říct si: Krásné narozeniny, Úžasná?

Rok je dlouhá doba. Rok uběhl jako voda. Rozhodně nejsem tam, kde jsem chtěla být. Nepíšu pravidelně, často dávám přednost sociálním sítím před vlastním článkem. Hledám se, nacházím a zase ztrácím. Můj humor není pro každého. Neumím psát jen pro někoho. Pro koho vlastně píšu? Kdo jste, vy moji milí čtenáři? Já to nevím, bohužel. Možná se nad mými blogy zasmějete, možná vás otráví, nevím. Žádné komentáře. Žádné maily. Statistiky jsou skvělé, ale já za nimi potřebuji vidět skutečné lidi. Jste mladí? Zralí? Převažují ženy nebo mě čtou i muži?

Na druhou stranu, blog stále žije a ani já jsem ještě nezemřela. Niterná potřeba psát mě hnala k založení blogu, který mě naučil mnoho nových věcí.

Třeba že když vy se pro něco nadchnete, neznamená to, že se pro to okamžitě nadchnou i vaši blízcí.

A to nemluvím jen o rodině, ale i o přátelích. Dvě ze čtyř kamarádek, na které jsem se obrátila s prosbou o radu, jak dál, můj blog vlastně nečtou. Dávají přednost knížkám, což je chvályhodné a vlastně na tom nic není. Tak proč mě to tak vykolejilo, že jsem se úplně zablokovala a od té doby nemůžu vůbec psát? Proč mi záleží na názoru druhých, když je to můj blog a já pro jeho propagaci prakticky nic nedělám? Proč čekám na zázrak, když bych osobní rozvoj mohla vyučovat? Těch proč je příliš mnoho. Ale já vždycky raději hledám nové otázky než staré odpovědi.

Naučila jsem se také, že ničeho není na světě neomezené množství. Že člověk nemůže rozdávat své nápady druhým a pro sebe si vůbec nic nenechat. Co na tom, že mě ti druzí za nápady třeba i platí. Můj život, můj autorský život má přece také cenu. Chci být Úžasná, jakkoliv pitomě to zní. A to hlavně sama pro sebe. Proto jsem se za pomoci jiné Úžasné Báry vydala na Umělcovu cestu. Končím druhý týden speciálního programu na obnovení tvůrčí síly a kreativity.

Toto přiznání je součástí terapie. Taková jsem já. Plná odhodlání. Plná pochybností. Poznáváte se taky?

Vím, že umím psát stejně lehce jako dýchám. Vím, že jsem schopná se naladit na křídla inspirace a létat s prsty na klávesnici třeba celou noc. Vím, že z té kukly se jednou vylíhne motýl. Jen ještě nepřišel jeho čas.

Jestli můžu mít k 1. narozeninám velké přání, prosím vás o trpělivost a shovívavost. Asi jste čekali nějaký černý aprílový žertík na závěr, který by tohle skuhrání shodil se stolu s výsměchem a sebevědomím. Asi vlastně nevíte, proč tohle nepošlu svému mentorovi a otravuju svými pochybnostmi vás, laskavé čtenáře. Odpověď je nasnadě: být Úžasná neznamená nikdy nezaváhat a vše obracet v žert, ale být pravdivá a autentická.

Už vím, o čem tento blog vlastně bude. Bude o hledání vlastní cesty, jak být a zůstat Úžasnou Bárou, ať už to znamená cokoliv.

Díky všem, kteří mě doprovázíte, zdravíte, podporujete nebo mi po cestě kladete nástrahy. Mám narozeniny, a jestli spadnu do louže s blátem, co na tom sejde? Hlavní je vstát a jít zas dál.

Krásné jaro Vám přeje

Úžasná Bára

P.S. Za rok oslavíme narozeniny třeba takto? :-)