Neděle 14. ledna 2018

Ztracena v Tel Avivu

V neděli ráno se celá skupina vypraví na výlet do Jeruzaléma. Slibovaný déšť snad nedorazí a všichni si to bez reptala užijí. Zůstávám dnes doma, v Tel Avivu. Je neděle a měl by to být tady běžný pracovní den. Nevím, kde jsou ti lidé, co drží zdejší prosperující ekonomiku, ale ulice jsou opět plné. Hluk z ulice doléhá až k nám do dvora. Nejvyšší čas poznat taky trochu město, ve kterém bydlíme.

Po snídani mě přepadne chvilka hrdinství. Není, kdo by ho ocenil, není, kdo by mi ho vymluvil. Vydávám se na místní trh bez berlí, s představou, že budu moci fotit a používat ruce i k jiným věcem, než je ničení karpálních tunelů při chůzi nebo chytání padajících berlí při každém zastavení. Zatímco tam kráčím zlehka jako sen každého fyzioterapeuta, zpátky se plížím podél domů a v duchu volám: Berličky moje, vraťte se! A to mám v tašce jen koření na humus a na kuře, i když v krku mě dusí zbytky dalších směsí, které jsem musela na naléhání starého prodavače ochutnat.

Když se dám trochu dokupy, vyrážím ven plna odhodlání znovu. Je půlka ledna. Svítí slunce. Je 20 stupňů. A k moři je to jen čtvrt hodiny pomalou chůzí. Co víc si člověk může přát? Kavárna na pláži je super nápad. Mezi vámi a mořem je jen moře písku. Zdánlivá výhoda se změní s rostoucím větrem, který mi pokrývá kapučíno pískovou krustou a plastová židle se postupně propadá do duny. Snažím se nepřemýšlet o tom, jak se odsud zvednu bez pomoci, a kochám se rozbouřenou mořskou hladinou, třepotající se izraelskou vlajkou, mladými muži posilujícími opodál a skutečností, že mám pár hodin volna jen a jen pro sebe. Bože, děkuju! Servírka se brodí pískem po kolena a vítr nabírá na rychlosti. Místní milovníci kitesurfingu létají nad hladinou, pokud tedy přes zrnka písku v sítnici ještě něco vidím.

Když se na obzoru objeví černá mračna, vyhrabu se z písečných hradeb a vydávám se na cestu zpět. Obdivuji rozmanitost staveb na ulicích, neuvěřitelný bordel i architektonické skvosty, často v těsné symbioze. Držím se ověřené cesty přes Allenby street, na níž to opravdu žije. Celé roty vojáků nikoho neznepokojují. Mluví se tu všemi jazyky, jsem vděčná za útržky ruštiny. Slovan všude bratra má! A já jsem dorazila domů minutu před velkým lijákem a čekám v suchu na návrat svých spolucestujících, kteří mi zde v Izraeli nahrazují rodinu. Bohužel tedy ve všech aspektech.

Radost z večerního setkání v apartmánu trvá asi pět sekund, než se všichni začnou vyptávat na večeři. "Tys neupekla kuře? My nemáme nakoupeno? Cos tu celý den dělala? V ledničce opravdu není nic k jídlu?" Připadám si jako doma, když se vrátí dcera ze školy. Jak vysvětlit hladovým, že venku leje už tři hodiny a že jsem si tajně myslela na společnou večeři v restauraci. Všechno marné. Milánek - Zlánek se vydává do nonstop sámošky (s vtipným názvem a.m. - p.m.) plný hněvu a řečí. Na to, že ho živí národní potravinová sbírka, by mohl projevit více účasti s potřebnými.

Vyptávám se na zážitky. Nejlegračnější mi přijde skutečnost, že Jarda pár dní před svými 33. narozeninami dorazil na Golgotu. Předloni jsme jeho narozeniny slavili v plážovém baru v Acapulcu společně s mexickým drogovým kartelem. Inu, Kristova léta jsou tady, to je marný. Ani jeho zásoba vtipů nejtěžšího kalibru tuto skutečnost nezastře, ale aspoň jsme se zasmáli. Teda já až zpětně, když jsem na výletě nebyla (a nikdo si toho patrně nevšiml). Navštívili i horu Sion, večeřadlo a další z údajných hrobů, tentokrát Davida. "Jsem zmaten. V jednom dni jsem navštívil dva hroby Panny Marie," drží se za hlavu Jarda. Už nerozlišuje takovou drobnost, že na jednom místě prý umřela a na druhém je prý pochována. Pozornost soustředí zejména na ta všechna "prý" a "údajně". "Hned si v Levných knihách koupím ilustrovanou Bibli pro děti," slibuje. Knížka s barevnýma obrázkama, to by mu mohlo pomoct.

Snažím se ho rozveselit a pouštím na počítači díl Simpsonovi v Izraeli. Když jste tady, přijdou vám všechny hlášky ještě o něco vtipnější. Mlátíme se smíchy, jak je to trefné a přesné. Očistu završíme oblíbenými scénkami z Monty Pythonova Života Briana. Svět jen z té lepší stránky ber!

O naše účty a jejich poměrové dělení mezi účastníky zájezdu se nám již druhým rokem stará Dituška. Letos je nás dvakrát tolik, navíc jsme rozděleni do dvou stravovacích skupin (jedna se živí víceméně pránou). "Někdo luští sudoku, někdo účty v hebrejštině," komentuje Ditinu pravidelnou večerní chvilku zoufalství Jarda. Najít mezi hebrejskými nebo arabskými znaky něco, z čeho se dá usoudit, kolik to stálo, co to bylo a kdo to platil, je skutečný oříšek, ať ty kousky papíru čtete zleva doprava nebo zespodu nahoru. Ještěže známe alespoň arabské číslice. A ještěže máme jedno společné auto, tedy jedny účty za benzin a parkování. Dita je nezlomná a podle Aleše by měla mít vlastní firmu jako účetní specialistka pro Blízký východ. Smějeme se, ale ono nás to přejde, až přijde na placení podílu. Jarda naštěstí právě ruší stavební spoření. A já stejně musím začít s dietou.

Jarda po dni v Jeruzalémě opět pociťuje akutní otravu duchovnem. Já začínám být přiotrávená humusem, který snídáme, obědváme i večeříme. Je šíleně dobrý, ale už mi leze i ušima. Na ostatní dopadá únava, ale my dva vyrážíme na pivo do podniku s názvem Little Prague. Prý ho provozuje nějaký Slovák, čemuž se mi chce věřit. "To by si snad otevřel Big Bratislava, ne"? podivuju se. Jídelníček je česky, na čepu je i pár českých značek. Dávám si řezaného Kozla, Jarda, který preferencí jiného alkoholu sráží průměrnou spotřebu piva u českých mužů, si naivně objednává pivo místní, izraelské. Číšník česky nemluví, tedy pokud to není telavivský dialekt. Když přinese "topinku se sýrovou pomazánkou", chvíli jen zírám. Vypadá to takto. Musím však uznat, že bageta je teplá.

Poslední večer je u konce a s ním patrně i letošní zápisky. Pokud se po cestě domů něco mimořádného nestane, co by bylo třeba zaznamenat pro budoucí generace. Děkuju vám všem za přízeň, kterou jste Zoufalcovi i letos věnovali, a budu se těšit zase někdy, snad brzo, na shledanou.

Váš Zoufalec