Sobota 13. ledna

Jak Mrtvé moře oživlo

Kdyby mi někdo ráno řekl, co mě tento den čeká, asi bych raději nevstala z postele. Ale to bych zase přišla o většinu nezapomenutelných zážitků, kterým se někdy, možná na sklonku života, upřímně zasměju. Milánek prostřednictvím komentářů na mou osobu opět dokazoval svou přeměnu z Milánka na Zlánka. V autě po cestě z Tel Avivu do Jeruzaléma mě ranil hned několikrát, asi nejbolestivěji větou: "Nesrovnávej se s Boženou Němcovou, ta byla podvyživená." Ostatní spolucestující mají pocit, že se příliš vžívám do role mučednice, a skoro každý ze sekce A a B si přisadí. Zatímco jim nohy slouží i ve věku, kdy už na dobré vychování zapomněli, já jsem každou minutu chůze konfrontována se svou zpřeráženou nohou a kolenem, které nedrží na svém místě. Sytý hladovému prostě nevěří. Je to marný, je to marný, je to marný.

Fotografie z cesty na Herodion a zejména z něj zpět přiložím ke své zdravotní kartě. "To by tě mrzelo, kdybys to neviděla," opakuje mi Aleš před každým výstupem a sestupem v areálu bývalého letního sídla krále Heroda z 1. století před Kristem. Jako by nestačilo, že mi operátor poslal SMS: Vítejte v Palestině! Jsme na okupovaném palestinském území. Kolem silnice jsou cedule důrazně varující před opuštěním dálničního koridoru, neboť za sjezdem už vám Izrael nepomůže. Když se vyšplháme nahoru na horu Herodovu, čeká nás výhled na okolní poušť a palestinskou spoušť. Jarda nechápe, proč se v oblasti jednoho kopce vedle druhého musel vytvořit tento další kopec uměle navezením zeminy, ale myslím, že Heroda se na to asi nikdo nezeptal. Byl to známý lidumil. Jeho velkolepý palác na kopci připomínají zbytky hradeb a odkryté základy místností, lázní, divadla, cisteren na vodu a jeho hrobky. Herodes je tady prý také pochován (nebo o tom zpětně rozhodlo nějaké ministerstvo).

Je další nádherný slunečný den, jako stvořený pro sobotní výlet. Potkáváme zahraničního zpravodaje České televize na Blízkém východě Jakuba Szántó s rodinou. Aleš od něj hned vyzvídá informace o nové železnici z Tel Avivu do Jeruzaléma i o pásmu Gazy. Dozvídáme se, že navigace Google chrání uživatele od vjezdu na území pod palestinskou samosprávou a taky že aplikaci Waze koupil Google od Izraelců. Milánkův výklad přerušujeme s Alešem záchvatem smíchu, protože při sestupu po nakloněné rovině se držíme za ruce jako při menuetu. Paní z Outlova s dcerou Droběnou.

Smích mě však záhy přejde. "Protože by mě mrzelo, kdybych to neviděla," sestupuji do podzemích chodeb po prudkých schodech, nerovných, kluzkých, pod nízkými stropy. Níž a hloub! Visím na vetchém zábradlí oběma rukama a jsem opravdu šťastná, že to mohu vidět. Podobné schody máme doma ve sklepě, akorát jich není tolik a na jejich konci máme zemáky a jablíčka. Při každém došlapu mnou od kolena ke kotníku projede žhavý drát. Tuto fyzioterapii a rehabilitaci by mi mohla proplatit pojišťovna. Stovky schodů dolů. A pak zase výšlap nahoru. Když si představím, že ještě před týdnem jsem jezdila po domě na invalidním vozíku, je to opravdu neuvěřitelné. Nehodlám tady ale vydechnout naposledy. Herodes tady zemřel čtyři roky před naším letopočtem, plný boláků a červů. Pak tady bydleli Římané, židovští povstalci, zelóti i byzantští mniši. Každý z nich tu něco postavil nebo zboural. Dnes na části Dolního Herodia stojí palestinská vesnice.

Pokračujeme v cestě k Mrtvému moři, které by mohlo vdechnout mému uvadajícímu tělu život. Oproti loňsku, kdy jsme se k moři dostali přes hotel Hilton v jižním letovisku Ein Bokek ale volíme veřejnou pláž, provozovanou kibbutzem Kalia. Naprosto všechno je jinak a je to zcela jiný zážitek. Vstup je placený. Je to miliarda lidí všech barev a národností. K moři musíme po schodech (co jsem komu udělala?). A místo křišťálově čisté vody s krystaly soli na dně, jak si Mrtvé moře pamatuji z loňska, to tady vypadá jak při výlovu kaprů v Třeboni. Všechno, co mě znervózňuje, je tady v nejvyšší koncentraci. Kromě soli a lidí také kluzký povrch, po kterém ani zdraví lidé nekráčejí bezpečně. Vstup do vody v podobě nekontrolovatelné skluzavky v hnědém bahně. Křik. Všechny židle umazané od bahna, které je sice léčivé, ale také neuvěřitelně mazlavé a na oblečení neodstranitelné. Černoši namazaní hnědým bahnem, to je další zážitek, který mě bude budit ze sna ještě pár let. Většina lidí nemá plavky, ale různé oblečení. Asi nejvýstižněji scenérii popsala Dita, když ji přirovnala ke koupání v řece Ganga.

S laskavou pomocí Ditušky a zejména Aleše, který si podle Jardy rozhodně zaslouží cenu "Pečovatelka roku", se s berlí a hrůzou v očích pomalu přesouvám k vodě. Když na jednu nejméně zamazanou plastovou židličku dosednu, její přední nohy se zaboří do bahna a já málem sjedu pod hladinu. Milánek scénu popsal, "jako když jede buldozer" a taky tvrdil, že se ty přední nohy prohnuly. Ale nic z toho není pravda. Ostatně popsat věrně všechno, co se tady v následující půlhodině odehrálo, se asi nepodaří nikomu. Mrtvé moře prostě ožilo.

"Ještě nikdy jsme si nebyli tak blízko," konstatoval Aleš, když jsem mu na jeho žádost visela oběma rukama za krkem, zatímco blátem pomazaný Jarda se snažil židli vytáhnout a posunout kousek výš. Bláto pod nohama mi ujíždí, není se o co zapřít. Nakonec usedám znovu, ale zase bolavou nohou do vody vůbec nedosáhnu. "Připadám si jako papež František," opět vtipně poznamená Aleš, když se mi nohu snaží ve špinavé vodě omýt. A to ani nejsou Velikonoce. Berle mi neustále padá do bláta a kolem se přežene zájezd Amíků. To poznáte hned, protože tolik křiku není ani v židovské škole. Zatímco sedím na trůně jako královna matka, Aleš mi umývá nohy a Jarda splývá s hnědou hladinou opodál.

Aleš s Ditou prý mají záložní plán: otevřít si vlastní Domov s pečovatelskou službou. Praxi už rozhodně mají, protože odcházím od Mrtvého moře po svých, s nohama očištěnýma, ve vlastních botách i ponožkách. Aleše bolí za krkem, dřou ho boty na bosých nohou, a to ho čeká řízení na cestě zpět po izraelských dálnicích, na kterých se jezdí rychle, divoce, předjíždí se zprava i zleva, a navíc skončil šábes, takže provoz se stokrát zahustí. Přesto všechno Aleš navrhuje ještě večerní zastávku v Jeruzalémě. Když se dozvídáme první výsledky prezidentských voleb doma, veselá nálada nás opouští. Po pohledu na červenou mapu republiky s výjimkou Prahy rozhodujeme, že půjdeme ke Zdi nářků. Vkládám své přání do škvíry mezi kameny. Uvidíme.

Potíž je, že co je jedny je příjemná procházka téměř prázdnými uličkami Jeruzaléma, pro mě je skutečná Křížová cesta. Kráčím po Via Dolorosa a jsem Bohu blíž. Ta bolest namoženého kolena dosahuje nesnesitelného stupně. Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. Jarda chodí Jeruzalémem a klade stejné otázky jako já, když jsem tady byla poprvé. Golgota není kopec za městem? Proč jezdí po Křížové cestě multikára s hromadou krámů? Poblíž šestého zastavení hrozí, že upadnu. Jdeme do nejlepší kavárny v Jeruzalémě Al Mufti Espresso Cafe. Káva z džezvy je vynikající, je tady i wifi. Letmý pohled do zrcadla naznačuje, že mě už dnes nic nepomůže. Skupinka volí okruh městem, mě Aleš obětavě doprovází k autu nejkratší cestou. Což i tak představuje další desítky minut chůze po kluzkých nerovných kamenech a schodech. Je tady krásně. Ale mé tělo vítězí nad duší KO.

Nadopuje mě malou whisky a opravdu k autu dobelhám. Večer doma upadnu do postele se zimnicí a nohou nateklou jako konev. To byl teda den, to vám povím. Zítra zůstávám v Tel Avivu a užiju si samoty a města.

Váš Zoufalec