Pátek 12. ledna 2018

Ráda bych úvodem laskavým čtenářům zdůraznila, že zápisky jsou naprosto autentické a zachycují z proudu událostí a zážitků jen tolik, kolik času na jejich napsání mám k dispozici. Tudíž někdy více, někdy méně. Zpětné psaní nemám ráda, ale dnes udělám jen malou výjimku. Ráno jsme prchali z apartmánu opět ve spěchu a zmatku a když si čtu konec minulých zápisků, vypadá to, jako by město Akka na náhlé vypnutí počítače doplatilo. To si určitě nezaslouží. Pokud budete mít cestu, určitě se zde zastavte. Vždyť před vámi tu byl třeba Marco Polo, pak mladý Napoleon, který si chtěl zastřílet z flintičky a město dobýt, a po něm ještě horší řezník al-Džazzár. A o městě se píše v posvátných textech už v 19. století před Kristem, takže něco na něm je prakticky už čtyři tisíce let.

My jsme vydařený den včera zakončili na oblíbené Rotchildově ulici v Tel Avivu v baru Moses, který má ve znaku kočkopsa s vyplazeným jazykem. My jsme ty své svlažili točeným pivem, já jsem například na posezení vypila dvě velká a jedno malé. Taková to byla žízeň. Upadla jsem do bezvědomí ve své posteli prakticky okamžitě, s nohou oteklou jako balon. Jak říkávala babička, kdo chce užít, musí zažít. Auau.

Páteční den přinesl hned dvě velké výzvy. Tou první byla cesta k pásmu Gazy, samozřejmě jen po hranici v Erezu. Myslím, že jsem nebyla sama, kdo byl z výletu trochu nervózní. Na zprávách o situaci v pásmu Gazy jsem vyrostla a byla to v mých představách vždy zaminovaná poušť. Ve skutečnosti je to asi čtyřicet kilometrů dlouhý pás území kolem Středozemního moře jižně od Tel Avivu, který je oddělen přísně střeženou zdí od Izraele a námořní a vzdušnou blokádou od zbytku světa. Je to nejvýbušnější kousek země v celé oblasti, a to doslova. Rakety létají tam i zpět. Naštěstí ne dnes.

Vede sem moderní čtyřproudová dálnice (která se na samém konci mění v cestu 4. třídy s výhradně hebrejskými nápisy) a v městech na dostřel od Gazy opravdu žijí tisíce lidí. Asi věří, stejně jako my, železnému dómu (Iron Dome), což je mobilní systém protivzdušné obrany ke zneškodnění raket krátkého doletu a minometných granátů. Mám migrénu, což není dobré znamení. Když jsem jela s Alešem a migrénou naposledy, padaly v Miami k zemi palmy. Tak všichni doufáme, že dnes nespadne nic a nikdo.

S poznáváním začínáme pozvolna na pláži Zikim Beach hned vedle pásma Gazy. Je to skutečný bizár. Písečné duny všude kolem. Krásné teplé moře, písečná pláž zasypaná těmi nejkrásnějšími mušlemi, jaké jsem kdy viděla, několik rybářů a jeden velbloud. Napravo je obrovská chemička s kouřícími komíny, nalevo vysoká strážní věž a v pozadí, v mlžném oparu, jsou vidět budovy v pásmu Gazy. Naše osmičlenná skupina právě zvýšila turistický ruch v oblasti o 800 procent. Dituška mi sbírá mušle, protože se mi boří berle do písku, a všichni se jdou po pobřeží projít. Když mě Aleš chce vyfotit, ukážu bezděčně jednou berlí směrem ke strážné věži, ale pak si uvědomím, že to z té výšky a dálky může vypadat jako hrozba kulometem. Peláším z pláže k autu rekordní rychlostí.

Jedeme autem až k vojenské posádce v Eretu, kde je jediný vstup do pásma Gazy z izraelské strany. Další je dole na hranici s Egyptem. Cesta končí u zdi s ostnatým drátem a žena z naší google navigace zoufalé opakuje jeďte, jeďte, ale už neví, kam? Cesta ani není na mapě a patrně ji ještě nikdo nehledal. Přece jen když držíte vojenskou silou téměř 2 miliony Arabů na jednom plácku, nevěstí to nic dobrého. Člověk by si upřímně přál, aby tento konflikt měl nějaké řešení, vždyť témě polovina všech Palestinců v Gaze jsou děti do 14 let, které vyrůstají pod vládou Hamásu. Svět za zdí ani neznají. Opravdu mě z toho všeho bolí hlava. Do toho Aleš neustále pouští v rádiu šílenou směsici palestinské, arabské a hebrejské hudby. Jak to komentuje Jarda: Nevím, kam by směrovala soudobá česká hudba, kdyby se Janáček narodil v Izraeli. Já vím jediné: přišel čas na další brufen. A rychlý odjezd zpět do civilizace.

Odpoledne nás čeká druhá velká výzva. Jdeme volit českého prezidenta! Po návratu do Tel Avivu se vydáváme do budovy českého velvyslanectví uplatnit své volební právo. K našemu překvapení je o volby tady velký zájem, prý hlavně mezi mladými lidmi a studenty. Průhledná volební urna už je skoro do poloviny plná, když dorazí naše vlastenecká skupina s českou vlajkou a odhodláním změnit současnou situaci na Hradě. Postupně odvolíme, vyfotíme se, povyprávíme si s příjemnými ženami z volební komise. Volit přijde i starší muž s českým pasem, který ale česky vůbec neumí. Pravidla mu musí zapisovatelka vysvětlit anglicky. Dnes už se ale nedivím vůbec ničemu. Ani tomu, když se moje fotka z voleb objeví do hodiny na stránkách Blesku. Mám se od svých kamarádů píáristů co učit.

Než se setmí, ještě procházíme Bílým městem, částí Tel Avivu s krásnými bílými domy od židovských architektů a designérů ze skupiny Bauhaus, kteří sem ve 30. letech přišli z Německa. Jde o komplex zapsaný v UNESCO. Myslím, že právě takový dům by si k životu vybral Hercule Poirot. V Tel Avivu stojí asi čtyři tisíce domů v tomto mezinárodním stylu, který opravdu lahodí oku. I pro to citlivé obklopení stromy a zelení, což je ostatně rys typický pro celé město.

Po setmění začíná šábes, ale kromě menšího dopravního provozu se to tady tak nepozná. Bary a restaurace jsou plné, obchody zavřené. Teplé počasí je jako stvořené k procházce do starého přístavu Jaffo. Skupinka vyráží, ale mě Aleš doprovází do apartmánu. Zlomená noha mě bolí a od berlí mám namožené ruce. Navíc musím stále hledět pod nohy, abych nešlápla na něco křivého, takže raději volím klid na lůžku. A navíc můžu dopsat zápisky! Než se mi všichni vrátí z výletu, zkusím pohledat i nějaké fotky.

Mějte se krásně!

Váš Zoufalec