Frida a Diego

Středa 13. ledna

Dobrá zpráva pro všechny, kteří nám závidí únik do tepla. Je tady 10 stupňů, prší a nikde se netopí, což je v konečném důsledku horší než mínus 20 a možnost se pravidelně někde ohřát. S láskou myslím na svůj svetr, bundu a sibiřky, které čekají v Chicagu, i na svou obří teplou šálu, která zůstala na letišti. Kvůli počasí měníme své původní plány, odkládáme návštěvu pyramid a vyrážíme do Muzea Fridy Kahlo v jižní části Ciudad de Mexiko.

Cestu tam i zpět opět přeskakuju a schovávám si všechny poznatky do speciálního vydání. Jen si představte, že strávíme v peseru a metru a taxících přes čtyři hodiny mačkání, řevu, zimy a jízdy trafikem, abychom se dostali tam a za tmy zase zpět. To si nestěžuju, je to vždycky zážitek, ale ta ztráta času na přesuny je opravdu na naše poměry nevídaná. Když se konečně ocitneme v atriu modrého domu mexické malířky Fridy Kahlo, je vše zapomenuto. Jsme v tichém, zeleném a modrém ráji dvou milenců, jejichž příběh si pamatujeme asi hlavně z filmu Frida. Jejich skutečné životy byly asi méně romantické a více dramatické. Pan domácí Emil se dost podivoval, že nás zajímá někdo tak přeceňovaný jako Frida. A všechen ten jejich obdiv ke komunismu zase dost odpuzuje i mne samotnou. Jenže…

Když stojíme před vitrínami s Fridinými korzety, v nichž strávila většinu života, můj obdiv k této výjimečné ženě roste. Videoprojekce o jejím životě mě dokonce dožene k slzám. Je třeba vidět ten silný lidský osud v souvislostech, bez ohledu na to, jestli se mi její dílo líbí nebo ho považuji za ploché a naivní. No dosti úvah, každý si jistě udělá úsudek sám. Myslím, že se muzeum jako celek líbilo i paní profesorce a Jardovi a můžeme jeho návštěvu vřele doporučit. Ty staré fotky dvou milenců uprostřed zeleného parku mluví za vše. Co zbude na světě po nás?

Na chvíli dokonce vykoukne sluníčko, takže je čas na poslední fotky. Taxikem odjíždíme do areálu "nedaleké" univerzity, kterou chce mermomocí vidět Jarda. Mexická národní autonomní univerzita (UNAM) je státní univerzita, největší, nejstarší (1551) a patrně nejlepší v Latinské Americe. Rozsáhlý modernistický kampus je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Už se stmívá a taxik velký areál objede dvakrát dokola, než najde koncertní halu ve velkorysém, téměř předimenzovaném pojetí. Líbilo by se tady MD, beton a sklo a spousta volného prostoru. Polomrtví hlady si dáváme pizzu v restauraci, začleněné do okolní krajiny téměř geniálně. Pod nohama je sklo a pod ním staré kameny, za sklem vedle stolu jsou sopečné vyvřeliny, všechno působí dojmem pikniku v parku. Jen ta hrozná, vlezlá, ledová zima! Sedátko židle je příjemné jako náhrobní kámen, ledové jsou talíře, příbory i my. Architektonicky zajímavou knihovnu už nestihneme, stále prší a je tma. I tak máme cestou studentským busem na metro možnost uvažovat o tom, zda-li bychom chtěli studovat v něčem tak rozlehlém, jako je zdejší univerzitní areál. Běhání mezi budovami si představit neumím, i po pár dnech tady se ještě stále dusím smogem a pálí mě oči.

Večer panáčka tequily a rychle spát. Jak teď podotkl Jarda ve dveřích, někdo tady prochází autorskou krizí. Ano. Krizi způsobuje nedostatek času dostat se hlouběji pod povrch, ale tak jsou to stále jen Zoufalcovy zápisky. Ten román s Nobelovou cenou za literaturu napíšu příště.

Krásný den přeje Zoufalec