Aztécký facebook

Úterý 12. února

Cokoliv o tomto dni napíšeš, potvrdím, že je to pravda a nepřeháníš, řekl mi na konci včerejšího dne Jarda. Jenže já jsem opět v situaci, že se mi nedostává slov. Popsat nepopsatelné, zachytit myšlenky a atmosféru něčeho tak koncentrovaného, jako byl včerejší den, to je opravdová výzva. Protože ráno vstávám za tmy na zvonění budíku, abych před snídaní napsala zápisky za minulý den, nemám mnoho času. Proto jsem se rozhodla okleštit zápisky o veškeré zkušenosti s dopravou v Mexico City a věnovat tomuto výživnému tématu zvláštní vydání.

…Vysedáme z pesera (minibusu) po devadesátiminutové jízdě dopravní zácpou, s otevřenými dveřmi, samozřejmě. Jak se píše v jednom z průvodců, množství poletavých prachových částic ve "vzduchu" působí na člověka, jako by denně vykouřil 40 cigaret. Tak máme za sebou první krabičku. Polykám první obří a k tomu modrý brufen od M. Jsme na hlavní třídě zvané Reforma. Široký bulvár se stromy a nedalekým parkem působí jako balzám na naše nervy, i když proud aut neustává. Jiřinka nás s Jardou i dnes laskavě a obětavě doprovází, takže při dojídání misky s čerstvě nakrájeným ovocem opravdu dojdeme až k branám Národního antropologického muzea.

Architekt Vázquez odvedl skutečně skvělou práci a Jarda je z komplexu naprosto uchvácen. Kolem velkého nádvoří stojí čtyři budovy a otevřenému prostoru nádvoří dominuje obrovský sloup s tekoucí vodou. Muzeum bylo postaveno v roce 1964 a v 90. letech prošlo nákladnou rekonstrukcí. Na rozdíl od Jardy nejsem odborník, ale všichni jsme se shodli, že to muzeum prostě nemá chybu. Až na naše znalosti dějin latinské Ameriky. Když se o tři hodiny později konečně vypotácíme plni dojmů ven na ulici, máme s Jardou v hlavně ještě větší zmatek, než když jsme vešli.

Mayové, Aztékové, Tolkékové, Mexikové (Mešikové). Kdo byl před kým dříve a kde vlastně? Já osobně jsem se prostě nechala okouzlovat jejich odkazem a přestala jsem toto klubko rozplétat. Fascinující kamenná, keramická díla, morbidní motivy i etnografické expozice plné života. Chvíli se člověk cítil jako Indiana Jones před Chrámem zkázy, o kus dál už jsme se popadali za břicho při prohlídce mayských figurek, které vznikly ještě před naším letopočtem, ale jsou jako z dnešní doby. Když jsem stála pod obrovským kamenným kolem, nazývaným jako aztécký kalendář, srdce se mi svíralo. Je možné stát na dosah něčeho, co znám jenom z filmů a literatury? Jiřinka mi sice ihned přeloží popis, který teorii o kalendáři vyvrací a nazývá kolo Slunečním kamenem, ale to je vlastně jedno. Nejsme archeolog, nepídím se po nových skutečnostech. Vnímám neuvěřitelnou sílu jednotlivých artefaktů a jsem naprosto okouzlena, ať už je stvořil kdokoli k čemukoli. Uf.

Shodneme se, že jsme právě ušli cestu dlouhou dva tisíce let a tisíce mil, i když jen virtuálně, únava je prakticky stejná.

Přejíždíme taxíkem po dlouhatánském bulváru a zíráme z okna, protože jsme vystaveni dalšímu kulturnímu šoku. Zemětřesení v roce 1985 srovnalo se zemí většinu centra města Ciudad de Mexiko a zachovaly se jen některé vzácné stavby. Ostatně, ten rok byl na pohromy bohatý, například se na druhém konci světa narodil Jarda… Ve zdobené kavárně Tacuba nabíráme síly. Prohlídku koloniálního stylu ale narušuje zdejší obsluha. Připadám si jako v nemocnici a trochu se bojím, že mi někdo píchne injekci. Jarda dnes perlí. Netradiční oděv, platové plivátko pod bradou a síťky ve vlasech číšníků nám nedají spočinout. Necháme si zbytek sladkého pečiva zabalit s sebou, protože jsme těsně na hranici hypoglykemického šoku. A to nás hned čeká další pecka. Druhé největší náměstí světa zvané Zócalo.

Plocha o rozloze čtyř hektarů je lemována proslulými historickými stavbami, které přežily zemětřesení. Hrozně se těším na celé Centro Histórico. Když ale stojím vedle slavné katedrály a dívám se kolem, necítím nic jiného než hrozné zklamání. Plochu náměstí zabírají železné konstrukce, právě rozebírané, vánoční strom ze železa a umělé hmoty, právě rozebíraný. A přímo vedle katedrály stojí obří stříbrný pichláč jako z disneylandu Večer se ukáže, že jde o piňatu a má to hlubší smysl, ale o tom snad ž jindy). Obloha je šedá a všechny fotky vypadají, jako bych stála uprostřed nějakého velkého skladu či staveniště.

Naléhám, ať jdeme do Templo Mayor. Vykopávky původního města Aztéků, na jehož zničených základech postavili Španělé nové město s novými dominantami, to mi musí spravit náladu!

Volný pád dolů ovšem pokračuje. Díkybohu, že ti Španělé sem přišli, poznamená Jarda. Procházíme venkovní částí "vykopávek". Ze všeho nejvíc to připomíná Ostravu. Kopce koksu (původní vyvřelinové hroudy prostě spojili betonem), betonové dlaždice, původní kamenné nálezy občas vkusně chrání před deštěm bouda z vlnitého plechu. Pohled ke katedrále je stíněn sadou obřích párty stanů. Pomoooooc!

Zachrání nás až čtyřpodlažní muzeum na konci "křížové cesty". Konečně člověk pochopí, co byl Tenochtitlán. Na vrcholu pyramidy stála dvojice chrámů, zasvěcených bohu války a bohu deště. Tisíce kněží zde sloužily své obřady. Kult smrti měl v životě původních obyvatel města významné místo, což je patrné ze všech vystavených nálezů. Deka zklamání ze mne definitivně padá u stěny, kterou Jarda výstižně pojmenuje Aztécký facebook. Ještě teď se směju, když se podívám na tu fotku.

Skvělá nálada se mi vrací navzdory narůstající únavě.

V této souvislosti musím žasnout, jaký elán, znalosti a energii má téměř osmdesátiletá Jiřina, které chvílemi nestačíme. Tato úžasná dáma i po dvanáctihodinové šichtě vypadá, jako by se probudila po odpoledním spánku. Nejvíc mi připomíná moji Hanku S., kterou tímto moc pozdravuju! Když si vymyslím, že potřebuji vidět nástěnné malby "muráles" Diego Rivery, malá blonďatá dáma v ponču si prostě proklestí cestu davem statných Mexičanů s nezbytnými knírky a zavede nás bezpečně až do Palácio Nacional. Její výřečnosti nikdo neodolá, a tak vždycky dostane svého. V historickém centru města překvapivě není moc turistů, jsou tu hlavně Mexičané, pyšní na svou historii, a pak davy a davy chudých pouličních prodavačů,

řemeslníků nabízejících na cedulích u nohou své služby, řvouni s ampliony, hlásající světu své agitky na Boha.

Obecně musím zdůraznit, že zdejší lidé jsou vybaveni neuvěřitelně silnými hlasy, ženy i muži, a jsou schopni přeřvat i tisícihlavý dav. Slečna prodávající v metru pomádu na rty by byla žádoucí posilou pro náš sbor Jaderničky, zvláště pokud jde o halekačky. Město je hlučné, rozmanité, staré i nové, krásné i příšerné, záleží na tom, kde se právě nacházíte. Mexiko je složeno z deseti samostatných států, naprosto odlišných. A hlavní město je koncentrátem toho všeho a ještě něčeho navíc.

Ale zpět k muráles. Každý, kdo viděl film Frida, si asi vybaví scénu s Diegem Riverou na štaflích v Národním paláci, kde zdobí stěny nástěnnými malbami výjevy z dějin Mexika. Naživo je to skutečně síla. Nejsem ani socialista ani obdivovatel realismu, ale tohle má něco do sobě. Je to svým způsobem dokonalé. Člověk by stál před obrovskými obrazy hodiny a stále by nacházel nějaké další zajímavé detaily. Opět musíme s Jardou konstatovat, že nám chybí znalosti místní historie a reálií, takže jsme ochuzeni o některé aspekty. Ale procházíme se pod obrazy a prostě žasneme, čeho je jeden zapálený muž schopen. NO, ve skutečnosti byl schopen skoro všeho, i věcí dost odpudivých, ale tak už to prostě chodí. Orozco a Vasconceloz, další členové Velké trojky mexických malířů nástěnných maleb, jsou pro nás méně známí a méně zajímaví. Rivera má prostě koule.

Poslední zastávkou na cestě po historickém centru je Catedral Metropolitana, kde se vdávala gymnastka Věra Čáslavská. Je to, řekněme, zvláštní katedrála z roku 1813, s chorem uprostřed, několika hlavními a mnoha bočními oltáři. Najdeme tady černého Krista, i tři krále v barvách tak křiklavých, že zcela zastíní hlavní oltář. Nedokážeme se tady nějak zorientovat. Impozantní budova vypadá zvenčí opravdu majestátně, ale vevnitř se to nějak láme do mnoha zákoutí, no nevím. Možná jsme už příliš unaveni.

Náročný den končíme v La Casa de los Azulejos, což je krásný, modrobílými kachličkami obložený palác. Jeho majitelem je Carlos Slim, dlouhá léta nejbohatší muž světa. Tak kam jinam jít na večeři, ne?

Dávám si místní specialitu chilaquiles, Jiřinka s Jardou buritos a kromě skvělého jídla si užíváme i dechberoucího interiéru. Cestu domů metrem přeskakuji, o tom až někdy jindy. Dnes už byste mi stejně nevěřili, že je to možné. Tequila na dobrou noc. A zítra zase v plné polní vstříc dalším zážitkům.

Pokud to jenom trochu půjde, dám na facebook fotogalerii.

Váš Zoufalec