Mexico City

Pondělí 11. ledna

Tak jsme tady, na mexické půdě. O šest hodin později, s přestupem na letišti ve Gualdalajara včetně dalšího odbavení kufrů a migrační kontroly. Mám pocit, že mám halucinace, protože za poslední tři dny jsem toho moc nenaspala a mé tělo bylo vystaveno několika šokům. Po časovém přišly kulturní, následovány nyní šokem teplotním a dekompresí. Jsme na úrovni Lomnického štítu. Zmizely širokánské americké úsměvy. Seděla jsem v letadle mezi dvěma mexickými zabijáky a moc bych za to nedala, že to byli Prckovi bratři. Když jsem požádala toho u okénka, jestli si můžu vyfotit město, jeho knírek se opovržlivě stáhl. Do očí jsem se neodvážila podívat. Podrobná prohlídka všech hlav v řadách přede mnou mne ale přivedla na podnikatelský záměr. Hned po obchodu s drogami zde musí být zlatý důl obchod s gelem nebo pomádou, které má každý muž i některé ženy ve vlasech tak půl tuby určitě. A pak je důležité, aby ta hlava byla černočerná, v každém věku, vlastně čím starší, tím černější, včetně nezbytného malého knírku pod nosem.

Jarda měl větší štěstí, seděl s Mexičanem, který miluje Prahu, zvláště v zimě, a šel z Krakova do Santiaga de Compostela, takže byl připraven konat dobré skutky. Půjčil Jardovi mobil a my jsme se konečně spojili s paní Jiřinkou, která nás čekala na letišti od svítání. Jarda přiletěl na pozvání této paní profesorky, původem z Rožnova, která žije třicet let v Mexiku s manželem Emiliem, původem z Bolívie. Jejich dům v "Zahradním městě", hacienda mexicana, je odrazem jejich duší, takže prostě něco nádherného. Paní Jiřinka jako správná učitelka bere vše do svých rukou a její muž obdivuhodně bohatou češtinou s ní občas tak úplně nesouhlasí. Povídáme si v atriu útulného domku, slunce svítí a květy všech barev vykukují mezi opadávajícími listy. Tento způsob zimy zdá se mi velmi šťastným. Jarda vypráví o společných známých, snídáme míchaná vejce a nezbytné fazole a popíjíme bolívijský čaj. Och, ach. Po krátkém spánku, v mém případě krátkém bezvědomí, vyrážíme na prohlídku čtvrti, v niž se nacházíme. Jak nekonečně dlouhý přelet nad megapolí, jednou z největších na světě, tak i nekonečně dlouhá cesta z letiště sem nám naznačili, o čem všichni mluví v souvislosti s Ciudad de Mexiko. Je to město rozpínající se jako celý Vesmír, do šířky, na kopcích kolem i do výšky.

Naše čtvrť se podle Jiřinky změnila z rezidenční v normální obchodní oblast plnou nových podniků, prodejen, domů. Kriminalita je už i tady na denním pořádku. První, co vidíme, je plachta s fotkami dvou zločinců, kteří jsou CIUDADO.

U vjezdu do ulic stojí budky se závorami a dvěma hlídači. Své vlastní strážné mají nejen oblasti, ulice, ale i některé domy, které se často schovávají před světem venku za vysokými stěnami. Jiřinka konverzačním tónem ukazuje, kde ji přepadli, ve kterém domě vyděsili zloději paní k smrti. Ani policejní auto prý není žádnou výhrou, protože nevíte, co od policistů, kromě žádosti o úplatek, můžete vlastně čekat. Jen se na sebe s Jardou podíváme. Na něco podobného prostě nejsme vůbec zvyklí. Držím si foťák křečovitě pod paží a nemám moc chuti ho vytahovat.

Změní se to až v okamžiku, kdy ochutnáváme na ulici místní rychlé občerstvení. Malé tortily s čerstvě ugrilovaným hovězím, bílá cibule a pálivé omáčky. Kuchař má čistě bílou košili, což mě uklidňuje, a na zbytek "kuchyně" se moc nedívám. Je to vynikající. Přes cestu usedáme do jiného podniku, který je zdrojem příjmů pro celou mnohočlennou rodinu. Kluci uklízejí a chystají talíře, jiní vaří a ten nejstarší to celé kasíruje. Na radu Emilia si dávám GORDITA, což znamená tlusťoučká. Je to smažená kukuřičná pita plněná grilovaným nopálem a žampiony, zasypaná sýrem. Mňam! Jarda má tortillu modrou, prý vyráběnou z modré kukuřice, plněnou něčím, co není maso. Jardu na chvíli přejde chuť, ale naštěstí se vysvětli, že je to něco jako klobáska (nebo mu to tak paní Jiřinka milosrdně přeložila).

Nacpaní k prasknutí vyrážíme na cestu místní dopravou. Máme na vybranou mezi starým tranzitem s netradičně kruhovým uspořádáním sedaček, který prostě přibrzdí u cesty a nabere lidi, nebo malým otřískaným autobuskem, kterému Jiřina říká peseros (protože jízda kdysi stála jedno peso). Naskakujeme do autobusu tak pro 15 sedících osob, který má nejlepší léta již dost dlouho za sebou. Rozbité sklo nahradí igelit. Oboje dveře zůstávají otevřené, a v těch zadních začne zničehonic rapovat mladík, který hodlá do světa vykřičet všechny své politické a osobní protesty. Napřed si myslíme, že si prostě jen tak zpívá pro radost, ale v této zemi nikdo nedělá nic jen tak. Lidi mu dávají pesos do ruky, patrně hlavně proto, aby přestal. Není to hudebně vůbec špatné, obsahu nerozumíme, ale je to dost naléhavé, tak i Jarda mu vtiskne pesos do ruky a mladík opravdu vystoupí. Ihned ovšem vchází prodavač oříšků, vystřídán prodavačem něčeho, co vypadá jako cihličky slisovaných pilin a je to prý nějaká pochoutka ze semínek. Nikdo nic neprodá, takže z hlediska marketingu je asi lepší strategií řvát lidem do ucha.

Přes špinavá zákoutí a myší díru, kterou bychom bez Jiřiny nikdy nenašli nebo bychom nikdy nenašli odvahu do průchodu pod zemí vstoupit, se dostáváme ze třetího světa do světa prvního. Velké nákupní centrum se světovými značkami, chrám konzumu. Když vejdu do jednoho obchodu, Jarda se udiveně a trochu zpruzeně ptá, jestli tady hodlám nakupovat? Ne, jen se dívám, na rozdíl od Jardy, který vejde s námi do jiného obchodu a o pět minut později odchází s novým sakem italského střihu a novu šálou. Naštěstí našel svou platební kartu a mohla jsem tu svou rychle schovat. Zpátky už jedeme taxíkem, tedy autorizovaným taxíkem s pevně danými cenami, což je dobré vědět. Člověk by si myslel, že ho dnes už nic nepřekvapí, ale mladý kluk za volantem poslouchá klasickou hudbu, které je podle něj slovy bohů. Jedeme stmívajícími se ulicemi, kde se auta ve čtyřech pruzích navzdory neustálému přejíždění nikdy nesrážejí, a posloucháme klarinetový koncert. Když se Jiřinka taxikáře něco zeptá, odpoví jí frází z dob feudalismu ve smyslu sloužím vám. Poslední kamínek do mozaiky pestrého dne zapadl. Po čaji MATE DE COCA s pravým kokainem na vyrovnávání výškových rozdílů spím jako zabitá.

Dobrou noc,

Váš Zoufalec