Třítýdenní cesta do USA a Mexika začíná v pobočce Regiojetu na hlavním nádraží v Praze. Aleš mi předává klíče od berlínského bytu a rozdává poslední instrukce. Vyrážím s Jardou vstříc dobrodružství přes oceán a poprvé v životě jedu na cestu, kterou nemám vůbec pod kontrolou. Nevím, co se bude dít ani jaký bude program, koho potkáme ani co uvidíme. Na rozdíl od podrobných itinerářů minulých cest opouštím své bližní jen s prchavou představou příštích týdnů na jiném kontinentě. O to víc si cením toho, že mě pouštějí.

Cestou do Berlína si zkouším práci stevardky Student Agency a píšu o tom další příspěvek do palubního časopisu Žlutý. Jarda po cestě také nelení a konečně udá svou kozu. Přemluví v telefonu ředitele jedné základky, aby si kozu vzal na školní dvorek, a Jarda nebyl nucen ji zabít. Hotovo. Po tříhodinovém spánku ještě přelet do Londýna a už sedíme v letadle směr Chicago. Zde strávíme víkend u M., rodačky z Valmezu, a pokračujeme dále na jih. Expedice s pracovním názvem Chiméra začíná…

Já mám pocit, jako by mě mezi oči píchl komár, řekne zničehonic uprostřed letu do Londýna Jarda. Musím se pousmát, protože všichni, co Jardu znáte, mi dáte za pravdu, že by ten komár musel mít v ruce křovinořez. Záhada bolesti se rázem vysvětlí i beze slov, protože se Jardovi spustí krev z nosu. Z toho množství by přežili komáři v celé Africe několik pokolení. Při hledání kapesníku stačí ještě převrhnout kávu a já se zasním při vzpomínce na sprejování křídel letadla protinámrazovou směsí. Kéž bych se také mohla nějak nasprejovat, aby po mně všechny Jardou vyprodukované a Jardou převržené tekutiny prostě stékaly beze škody.

Situace se opakuje i při dalším, nekonečném letu z Londýna do Chicaga. Zde se do akce zapojím i já. Sedím na nejhorším místě v celém letadle, uprostřed řady pěti sedadel uprostřed uličky, zapasovaná do minisedadla bez šance na útěk nebo vyčurání. Snad jen jak jsem bezprizorní a nepatřím ani do levé, ani do pravé strany obsluhy, občas si objednám víno na obou stranách. Po hodinové turbulenci nad Atlantikem ho i s obědem, kávou a moučníkem bohužel všechno, možná i o něco víc vrátím. A Jardovi se opět spustí krev z nosu. Protože letadlo je opravdu more than full, jak nám řekli při check in, nemají od nás kam prchnout ani naši spolusedící, ale najednou se dostaneme do uličky docela rychle.

Letuška, která by mohla v povídkách Šimka a Grossmana ideálně ztvárnit postavu Obryně Stáni, nás v prostředku letadla přehlíží jako širé lány, takže nebýt laskavosti indického páru po mé levici, který ji nastavil nohu, asi bychom se nedočkali ani té vody na vzpamatování. Celý palubní personál American Airlines působí dojmem, že je součástí programu na zaměstnávání seniorů, a to zvláště těch nejvíce vyhořelých. Jardovy sny o krásné letušce, naklánějící se k jeho zakrvavenému obličeji s mokrou žínkou, se rozplývají. Jarda by potřeboval nos něčím ucpat, podle jeho instrukcí bych měla přeložit do angličtiny asi následující žádost: Potřebuji pro přítele tampon. Vlastně dva. Proč dva? No do dvou dírek. Představím si, jak mě vedou ke kapitánovi a eskortují z letadla za sexuální narážky a raději si to rozmyslím.

O co dřív jsme přistáli, o to déle jsme stáli uprostřed sněhové vánice na ranveji. Venku nebylo vidět nic než mlha nebo sněhové víry. Prošli jsme imigrační kontrolou bez zaváhání v podstatě hned, jen co se Jarda naučil počítat prsty ke scanování. M. nás čekala v příletové hale a všechno šlo podezřele hladce. Welcome to the United States! Přijedu pro vás zasněženým jeepem, řekla M. a zmizela. Čekáme před terminálem a přijíždí jeden zasněžený jeep za druhým, vlastně kromě taxi tady snad jiná auta ani nejezdí. Jedeme k M. domů, na předměstí Chicaga. Připadám si, že jedu po obchvatu Olomouce. Jen místo Přerov je tu na ceduli nápis Indiana, vystihne naše první pocity na novém kontinentu Jarda.

Večírek s českými krajany na přivítanou začne ve velkém stylu. Domácí tlačenka, slivovice, klobásy, uzené, chlebíčky a vánoční cukroví s vanilkovými rohlíčky. Jarda ladí cimbál. Všichni mluví česky. Po jet legu a dvoudenním nevyspání usínám prakticky uprostřed muzikantské párty. Vzbudí mě pocit, že mi u hlavy hraje ozembouch, a pak na mě skočí nějaké dítě a strhne ze mne peřinu. Třesou se mi ruce a podlamují nohy, ale nakonec se arytmie zklidní a vracím se dolů na večírek s českými písničkami, hraje z Moraváků a Slováků poskládaná muzika. Ten ozembouch tady opravdu tvrdí muziku a je skládací, aby se vešel do auta. Potkáme rodáky ze Vsetína, Frenštátu, Valašské Bystřice, zvláště zajímavá sociologická skupina jsou řidiči kamionů. Všichni v USA žijí už řadu let proto, že život je tady prý mnohem snadnější. Díky M. za milé přivítání, my s Jardou se i přes všechny argumenty ještě stále hodláme vrátit domů.

Usínáme vyčerpáním a ráno je za oknem ladovská zima.

Mějte se moc krásně!

Váš Zoufalec