Dívčí jízda v Central parku

Sobota 28. září

Vypadáme s Alex jako dvě americké dělnice na cestě do práce. Na hlavách máme slušivé šedé přilby a naše bicykly pamatují Pearl Harbor. Lucka zastavuje a fotí nás. Tohle už se asi nikdy opakovat nebude. Objíždíme na vehliklech z půjčovny celý Central Park kolem dokola. Kola nejedou ani na rovině a z kopečka moje brzdy kvílejí tak, že i na protější straně parku utíkají veverky do centra města. Tak tohle má být vysněné dobývání Central Parku kolmo…

Někdy je těšení se na něco nakonec o něco hezčí než skutečnost. Při rezervaci tří kol, dvou košíků, dvou zámků a tří helem přes internet jsme se všechny výborně bavily. To bude velká legrace, juchú. Tři baby z hor projedou Central Park křížem krážem. Napřed jsme nemohly najít půjčovnu, museli nám radit chlapi od konkurence. Ta nabízela krásná kola - no ale my jsme už měli zaplaceno jinde. Pokud někdy pojmete úmysl projet se po New Yorku na kole, rozhodně si nic nezamlouvejte a neplaťte dopředu, všude na místě je všeho, i citybiků, opravdu dostatek. V půjčovně je narváno. Zároveň s mapkou areálu dostáváme informaci, že na kole se může jezdit jenom kolem dokola, ale nikoliv po stezkách parku. Když dorazíme na místo, pochopíme proč. Je sobota dopoledne a po okružní cestě měřící okolo6 kmběží, jedou na kole nebo bruslích, či prostě jen jdou tisíce lidí. Navíc je část cesty uzavřená oplocením a všude stojí policie. A to o víkendech nesmí do parku auta. Nasazujeme si s Alex přilby a vypadáme jako Igráček na kole. Luccka šlápla do pedálů a vyrazila jako první. Šmarjápano, to je horší jak ukrajina. Jako by člověk šlapal a měl zataženou ruční brzdu. Ale tak když už, tak už. Takže opravdu objedeme celý Central park kolem dokola za hodinu i s přestávkou na kochání se u jezera na severním (horním) konci parku a marným hledáním domu Dakota, před nímž zastřelili Johna Lennona. Jsem zpocená jak blázen z neustálého šlapání, jela jsem tak pomalu, že mě předbíhali i senioři a invalidé na vozíku. Bylo to ale moc zajímavé, vidět tu plochu parku kolem dokola. Ono se to těžko představuje, místo, kde roste více než 500 tisíc stromů. Park je dvakrát tak velký jako celé Monako. Zelené plíce Manhattanu. Velké vodní plochy. Tráva k válení se. Promenáda. Chceme to vidět zblízka, zevnitř. Shodujeme se na tom, že okružní jízda byla zajímavá zkušenost, ale tahat se s vehiklama po parku fakt už dál nechceme.

Kola vracíme v polovině vyhrazené doby a nakonec si všechny výtky nechám pro sebe. Ať si ti zoufalci v řadě za náma taky užijou. Hurá na brunch do francouzské pekárny Le Pain Quotidien. Vynikající snídaně a dva krásní číšníci, patrně bratři. Sluníčko opět svítí na volume max. A v Central Parku už je polovina ostrova. Klasický kolotoč s koníkama, co skáčou nahoru dolů za zvuku cirkusové hudby, nenechá klidným žádné dítko v okolí, ani nás Luckou. Nasedáme na dva koně za sebou a užíváme si to. Alex nás vyfotí a vrací se ke svému mobilu.

Carusel, oblíbená dětská atrakce Central Parku.

Alex se s námi náhle loučí. Prý si dál projde park svým rychlým tempem a odlétá zpět domů, o pár hodin dříve než my s Luckou. Tak šťastnou cestu! A děkujeme za všechno!

Jak se dočtu v jednom ze svých dvou tištěných průvodců (DUMONT má skvělou mapu a výborné, aktuální tipy a informace), sami obyvatelé NY považují v parku za nejzajímavější veverky (30%) následované turisty (26%). Je nám ctí bavit místní obyvatele, a když na obzoru zrovna není žádná čiperka, určitě jsem pro ně vítanou atrakcí. Má kymácející se chůze vylepšená ostruhami na patě musí být zpestřením nudného odpoledne každého newyorčana, válející ho se s rodinkou na dece. Když jsme s Luckou zase samy, naše energie jing a jang se opět spojují v harmonii a užíváme si krásný den. Jen ten čas tak strašně rychle letí...Poležím si chvíli na jedné z laviček opatřených štítkem. Lidé si tady lavičky "adoptují" a za 7 500 dolarů si na ně mohou umístit cedulku se jménem, vzkazem apod. Tak možná ani nemusím umírat, abyste si za mnou mohli přijet do New Yorku posedět (pro nepozorné čtenáře viz dřívější zápisky ze hřbitova). I když zaplatit tu částku by pro náš finanční rozpočet asi byla taky jistá smrt. Nakonec z parku vidíte téměř všechno, jen vyhlídka Belvedere na napodobenině skotského hradu je uzavřena. Škoda, že to nenapsali jasně na nějakou ceduli už dole, než se všichni další zoufalci vyšplhali nahoru jako my, a to ze dvou stran. Koná se tu dnes nějaká velká akce, ve vyhrazeném koridoru proudí kolem parku tisíce osob. Přesto je tu uvnitř takový zvláštní klid, i když tu hraje hudba všeho druhu, je tu diskotéka pro lidi na kolečkových bruslích, na každém rohu hraje nějaký jiný umělec nějakou jinou hudbu, na hlavní promenádě The Mall vystupuje kouzelník a o kus dál tvoří nějaký performer obrovské barevné bubliny. Jako celek to ale do sebe přesně zapadá. A vcždycky můžete zmizet třeba v lesních pěšinách The Ramble. Prý se tam dříve potají scházeli gayové.

Nakonec najdeme i ten dům Dakota, před nímž zastřelili Lennona. Je to bohužel zrovna u toho východu z parku, kterým dovnitř proudí davy pochodujících z té megaakce, takže místo pietního postání to vypadá na další boj o holý život. Jako ve filmu Rosemary má děťátko zde natočeném. Naproti domu v areálu parku je takový malý parčík ve tvaru slzy, kde je kruhová mozaika s nápisem Imagine. Yoko Ono jsme nepotkali, ale fotku máme. Taky jsme se s Luckou fotily u sochy H. Ch. Andersena s knihou nebo u Alenky v říši divů. Obě sochy slouží jako prolézačky a děti odtumtud nebylo možné vyhnat. Jednu ruskou holčičku jsem vystrašila tak, že na chvíli vypadla ze záběru, ale jinak se otrlé americké děti nedaly.

Central Park je přímým protikladem rušných avenue s mrakodrapy.

Tak ještě poslední pěší cesta po Broadwayi přes Times Square, zaplněnou k prasknutí. Neuvěřitelné množství lidí na ulici se přesto pohybuje celkem plynule nahoru a dolů, semafor nesemafor. Nevím, proč ta auta pořád troubí, kdy jako máme přejít? Když však o chvíli později cestujeme autobusem na letiště J. F. Kennedyho, připadají nám chodci zcela nedisciplinovaní. Nemůžeme totiž jet ani na zelenou, pořád se ti lidi cárají přes cestu i na červenou paprču. Hrůza! Popojíždíme přes totálně ucpané centrum krokem přes dvě avenue asi půl hodiny. Je sobota večer a doma jsou jen podivíni. Zbytek města se jde bavit.

Jsme tak unavené, že ani není čas na velký smutek. Ale odjíždět se nám teda nechce. New Yorku, miluji tě! Zajímavé, bezpečné, čisté město s tolika tvářemi, které jsme neměly čas ani zahlédnout. Ale viděly jsme toho teda maximum. Přijely jsme vlakem, objely jsme ostrov na lodi, viděly ho z výšky, projezdily metrem a hlavně jsme velkou část prochodily. A taky jsme objely Central Park na kole. Dobrý, ne?

Odétáme z Air France z terminálu 1, který je malý a nezáživný. Zatýkací kufr váží přes 25 kg, ale naštěstí mi ho odbaví. Půlnoční let do Paříže patří k zatím nejhorší zkušenosti ze vzduchu. Letadlo bylo do posledního místa vyprodané, zmatky kolem odbavení na check in automatu způsobila ta baba, co nám měla radit, prostě seděly jsme s Luckou každá jinde a smích si posílaly přes řady sedadel telepaticky. Opět jsme dostaly vegetariánské jídlo, opět jako první. Tentokrát hlavně proto, aby ostatní cestující neztratili chuť k jídlu, až tu horkou vaničku otevřeme. Něco jako rozvařený kel s rozvařeným chřestem a nějakou další zeleninou divné chuti, barvy i zápachu. Malinkatý prostor sedadýlka nedává člověku možnost jíst oběma rukama, aniž by vyrazil zuby svému sousedovi. Stejně tak, v poloze "sedím na záchodě a nikdo mě nevidí" i usínám a pak hodiny přemýšlím o tom, proč mají americké vlaky třikrát tak velké sedačky než francouská letadla. No tak jo, Paříž. A pár hodin volného času, který se mezitím skokem posunul o šest hodin dopředu.

Pro svého muže mám nový vzkaz: Už si nepřeju se vrátit do Paříže z naší svatební cesty. Pojedeme raději do New Yorku. Paříž nás totiž po všem tom rozmazlování velmi zklamala, špinavé, nevlídné, obrovské město s děsivým metrem. Přes hodinu jedeme vlakem k Eifellovce, která je tak vysoká jako je dlouhá fronta na (špinavé) toalety. A pak zase přes hodinu zpátky na letiště. A mezitím mi předraženou celodenní jízdenku sežral turniket a místo ní vyplivl dvě již neplatné, takže nakonec musím podlézat a přelézat a kupovat si na cestu zpět novou. A to nemluvím o tom, že mně, zubožené, unavené, uhnané a nevyspané, začaly krvácet odřené nohy. A taky jsem si musela v pudu sebezáchovy vysléct do masa zařezané kalhotky a schovat je do batohu. Neptejte se. Horší bylo, že jsem v tom batohu zapomněla vodu, a tak k té vší hrůze mi batoh neprošel bezpečnostní kontrolou a paní v rukavicích ho na letišti začala veřejně vysypávat. Neprošly jsme s Luckou ani bezpečností bránou, která připomínala vstup do třetí dimenze a člověk tam musel panáčkovat s rukama nahoře. Řeknu vám, kdyby mě odvedli k osobní prohlídce, asi bych se nechala raději zavřít, než abych jim vysvětlovala, proč se vracím z dovolené v Americe doslova s holou řiťou.

Proto je důležité neschraňovat věci, ale zážitky, o které přijít nemůžete. My jsme jich s Luckou a Alex nasbíraly na román. Děkuju jim oběma za výbornou společnost a vám všem, milí čtenáři, za všechny komentáře a laskavou pozornost. Třeba už někdy brzo zase na shledanou se těší

Váš Zoufalec