Velká nula a další zajímavosti

Pátek 27. září

Stojím v mezipatře newyorkské veřejné knihovny. Na tomto místě se natáčela slavná scéna z filmu Sex ve městě, kdy pan Božský nedorazil za Carrie k oltáři. Užívala jsem si to! Na bundě novou placku "Future Author" a pod bundou nové tričko Sex ve městě. Zvenčí intelektuálka, uvnitř praštěná fanynka seriálu. Mám mnoho podob, jako toto město...

Úvodem opět děkuji všem za komentáře, které mě tady chvílemi drží nad vodou. Šifrovaný vzkaz pro st. br. - ach jo, no co se co dá dělat. HLavně že ses trochu neřízl při holení... A všem čtenářům díky za vytrvalou přízeň. Jsem ráda, že zoufalce vůbec někdo čte, protože když jsem se teď dívala pár blogů zpátky, už to teda není žádná třeskutá prča. Kafe drží v hrnku a svěrače svírají. Atlanta byla spíše veselá, New York je spíše smutný. Tak nějak krásně smutný. A protože já píšu jen pravdu a nic než pravdu, budete muset chvíli smutnit se mnou.

Dnes jsem si udělala osobní volno a chodila jsem po městě sama. Velmi mi to prospělo. Vzpomínala jsem na všechny blízké, se kterými jsem kdy kde byla, a v duchu jsem s nimi sdílela své zážitky. Protože o tak silné emoce se člověk musí podělit aspoň v myšlenkách, protože jinak by mě to asi skolilo. Ground Zero. Památník nazvaný prostě 9/11 budí u turistů potěšitelně velký zájem, i když lístek si musíte koupit za dobrovolné vstupné na jednom místě a pak se prodírat úzkými cestami mezi staveništěm na místo druhé. A čekat ve frontě. A pak další. A další. Kontrola batohů. A další fronta. Ground Zero není žádná tichá černá díra. Je to obrovské oplocené staveniště s jeřáby Skanska, protože v areálu se čile staví a buduje. Když se ale konečně dostanete na místo, kde stála slavná dvojčata, všechno nějak utichne. Rostou tu stromy, včetně dubu zvaného Survival zachráněného z trosek. V budoucnu, až bude dokončeno skleněné muzeum a stavby kolem opět zastíní slunce, budou tady vysázeny další desítky stromů. Způsobem ztvárnění památky obětí teroristického útoku z 11. září jsem teda, přiznám se, poněkud zaskočena. V základech obou zničených budov jsou takové nádrže s vodopády a po krajích toho "bazénu" v mramoru vyryta jména obětí. Jsem asi praštěná, ale mně to připadá, jako by se ti lidé tady utopili. Jdu to vydýchat na lavičku a pozoruju skupiny lidé v černém, kteří sem přicházejí uctít památku svých blízkých. Turisté si je fotografují, jak kladou květiny ke stromu i jak se snaží otisknout jméno vyryté v mramoru na papír a symbolicky si ho odnést s sebou. Ach jo. Ani po dvanácti letech ten šok v mnoha lidech nepominul.

Ground Zero Wall Street s Trinity Church vzadu Seaport s poležením

V těsné blízkosti dvojčat stojí kaple sv. Pavla, která za dobu své existence přežila už leccos. Po složení prezidentské přísahy nedaleko na Wall Street zde poseděl i George Washington a jeho křeslo je zde dosud vystaveno. I sem do prostor kaple pronikají vzpomínky na oběti tragické události. Kaple zhroucení obou stopatrových budov přežila a stojí za starými náhrobky jako němý svědek dalšího dění. Větší zájem vždycky byl o kostel Trinity v neogotickém stylu, který jsem našla na konci Wall Street. Nevyfotíte ho zvenčí, protože je obestavěn mrakodrapy. Celý spodní Manhattan je vůbec taková divoká změť ulic cik cak a bez číselné řady a orientace je tady proto složitější než v Midtownu. Prý proto, že tuto kdysi nehostinnou oblast osidlovali chudí lidé bez smyslu pro pořádek. Dnes člověku připadne až neuvěřitelné, že Holanďan Peter Minuit koupil celý ostrov Man-a-hatt-ta od Algonkinů za korálky v hodnotě 24 dolarů. Byznys se tu dělá dodnes a hýbe doslova celým světem. U Federal Hall, kde Washington na místě své přísahy sedí ulitý v bronzu, dělají šaškárny studenti, a všude jsou jako obvykle zástupy lidí. Jdu za světlem, za vodou, za sluncem. Na řece East River je starý přístav s historickými loděmi South Street Seaport. Neměla jsem v plánu sem jít, ale jsem ráda, že jsem při tom malém bloudění došla až sem. Vedle mola 17 je totiž postavená obrovská dřevěná terasa s křesly a židlemi a trávou. Pracovníci z finanční čtvrti sem chodí na oběd, vedle mě do křesla ulehá pán v černém obleku a zouvá si boty i ponožky. Jsou tu i rodiny s dětmi, běžci, kolaři, přátelé. Když člověk ví, kam jít, je tu i v rušném městě pár míst ke klidné siestě. Tu trochu ruší nedaleká vrtulníková základna, ale tak člověk má aspoň co pozorovat. Nakonec se na heliport trefily všechny stroje. A pak začaly zase vzlétat a sledovat nábřeží. Kolik ta sranda musí stát peněz, těžko říct.

Metrem se přesouvám do čtvrti Soho. Systém metra je dost složitý a raději se vždy ptám, jestli jedu správným směrem. Položím jednoduchou otázku a očekávám jednoduchou odpověď. Ovšem i když jsou lidé vždycky vstřícní, nějak se to zašmodrchá. Dělníky v přilbách a zelených vestách moje angličtina úplně odrovná a pořád se mě nevěřícně ptají, kam že to chci jet? Nevím, co je na Spring Street tak zábavného. Ještě při odchodu mě jeden z nich chytí za ruku a vrátí na schodiště, které jsem minula. A pak tomu druhému parťákovi říká: Viděl jsi to? Ona měla na sobě dokonce tričko z toho seriálu! V módní čtvrti Soho si přes něj raději dávám bundu. Krásné černošce na lavičce opět položím jednoduchou otázku: Prosím vás, jdu správně na západ? Je tak zaskočená, že jí vyjmenuju ještě ostatní světové strany, než mě pochopí. Hranice mezi čtvrtěmi jsou pevně dané. Nalevo je Soho, napravo Little Italy. Ovšem ta se stále zmenšuje, protože sousední China Town se stále rozrůstá. Věrna svým kulinářským zkušenostem jdu na oběd do Little Italy. Prosecco! Pak přeběhnu pár ulic na jih a jsem v Číně. Budhistický chrám vypadá zevnitř jako červená jídelna pro vegetariány, uprostřed je stůl s židlemi a všude mísy s pomeranči. A na pódiu nahoře se směje hlavní jedlík, vypasený Budha. No jsem celkem zklamaná, z chrámu i z celé čtvrti. Canal Street je jedno velké tržiště a zajímavá je snad jen nabídka zlatých šperků a čínština, kterou lze občas zaslechnout. Jinak tu prodávají unifikovaná trička a kabelky a nesmysly, kterých jsou plné gift shopy ve městě.

Vkusný zlatý náhrdelník na Canal Street

Obloha se zatahuje a na žádný z programů mého malého Nikona se nedá slušně fotit. Nejvyšší čas najít nějaké zajímavé interiéry.

Jedu metrem na Grand Central Terminal. Budova z roku 1923 vypadá jako románská bazilika, ovšem vyvedená v mramoru. Tak takové nádraží bych si nechala líbit. Jdu na jeden z balkonů za skupinkou svátečně oblečených lidí. Je to svatba. Nevěsta se ženichem pózují fotografům a líbají se i dole před kulatými hodinami, znakem celého nádraží. Představuju si všechna nádraží, co znám, ale nenapadá mě jediné, kde by se dala nafotit svatba. Mají tady i waiting room, přezdívaný pro samé loučení a vítání "kissing room", opravdu hezkou nádražní restauraci, před níž se prý zašeptá do jednoho rohu a v druhém naproti vás uslyší. Nějací turisté to zkoušejí, ale podle výrazu neúspěšně. Krásnou budovu opět zvenčí nevyfotíte, protože chybí potřebný odstup.

New York Public Library je skvělou volbou na závěr dne. Je to nádherný prostor, skutečný chrám knihy. Mají tady pod zemí sedm milionů svazků. A všechny chodby, schodiště z mramoru i čítárny působí otevřeně a čistě, jako by tady žádné knihy ani nikdy nebyly. A, světe div se, mají tady dokonce wi-fi. Procházím se po nekonečných chodbách, prohlížím si výstavu, hodinu strávím v báječném obchodě. Bohužel, už nepřevezu navíc ani deko, takže se jen kochám. Pohladím si dva lvy před vchodem na památku. Skoro slyším, jak zavrní.

Interiér knihovny. Hlídači před vchodem Grand Central Terminal

Zítra máme poslední den v New Yorku a na programu Central Park. Patrně už se nepřipojím, takže zbytek dopíšu z domova. Mějte se moc krásně a brzy na viděnou se těší

Váš Zoufalec