Ney Yorku, miluji tě!

středa 25. září

Je osm hodin večer. Hraje country kapela a my s Alex tančíme a přidáváme se ke skupině tanečníků stejně zmatené jako my samy. Takový normální středeční večer. Až na to, že tančíme na trávě Bryant Parku uprostřed New Yorku. Nohy už necítíme, ale hlava je v oblacích.

Dorazily jsme na Penn Station, nádraží v centru New Yorku, o půl hodiny dříve proti plánu. Přesně o tu půlhodinu, co jsme čekaly na své kufry. No pak jsme ještě čekaly na Alex, než si koupí pohlednice...Trčela jsem v podzemí s těžkým batohem na zádech, 23 kilovým zatýkacím kufrem a snažila jsem se být trpělivá. Nešlo to. Chci ven, na vzduch, na 7. Avenue, po níž se vydáme do svého hotelu. Po cestě tam ani nevím, co se kolem mě děje. Náklad - a fakt nevím do prčic čeho - je tak těžký, že chvílemi umdlévám. Slyším vytrvalý hluk a houkání a periferně vidím mrakodrapy kolem sebe. Hotel jsme našly lehce, protože město má systém. Z jihu na sever vedou Avenue a z východu na západ Street. Kazí jim to jen šikmá Broadway, která je onou výjimkou potvrzující pravidlo. Na recepci hotelu stojí Ind a ve mě opravdu zatrne. Tuto srandu už jsem si zažila v Římě s Jardou, kterého tady v ruchu velkoměsta docela postrádám (tebe, Alešku, taky. I svého bratra. Hanku. A holky ze Čtenářského kroužku...no patrně se tady s vámi se všemi budu muset ještě někdy vrátit. To už je jasné.)

Naštěstí je hotelový pokoj normální a Ind ani nehne brvou, když se do jednolůžkového pokojíčku nastěhujeme všechny tři. Ubytování je tady opravdu moc drahé, my bydlíme v Hell´s Kitchen kousek od Midtownu, takže šetříme, kde se dá. Je to ten nejmenší hotelový pokoj, jaký jsem kdy měla, ale postel je docela velká. Byly jsme připravené tvrdit, že jsme lesby, ale naštěstí to nebylo potřeba. Ale rychle zase ven, do ulic.

Chodím po Broadwayi hladov sem a tam... Některé asociace jsou úsměvné. Můžete si tady chodit hladoví, jak chcete, patrně vůbec nikoho to nebude zajímat. Na ulici je tolik lidí, že to jsem ještě nikdy neviděla. Žluté taxíky troubí, cyklisté jezdí jako šílení, červená paprča na přechodu je pro rodilé Newyorčany patrně stejným adrenalinem jako pro slovanské duše ruská ruleta. Vrhají se do vozovky, spěchají a do cesty se jim pletou praštěné turistky, které každý třetí krok zastaví a fotografují. Sebe, domy, všechno. Třeba pod cedulí, která jakékoliv zastavování chodců výslovně zakazuje.

Po Broadwayi dorazíme k domu zvanému Flatiron, Žehlička. Tato ikona NY z roku 1902 má trojúhelníkový tvar a opravdu připomíná žehličku. Svého času to byla nejvyšší budova ve městě. My jsme se s Alex fotily před její kulisou v Disney Parku, ale takto naživo je to daleko zábavnější. Je to krásná stavba, maximálně využívající rohové parcely mezi Broadwayí a 5. Avenue.

Jeden fejk a jedna skutečná. Floridské slunce tomu chybí, ale zase to byl skutečný, pravý zážitek.

Po 5. Avenue dojdeme zpátky nahoru až k Muzeu sexu s velmi zajímavým obchodem, který samozřejmě navštívíme a velmi dobře se pobavíme. Obchod je mimochodem pořád plný a vastavené exponáty si prohlíží bez nejmenších rozpaků mladí i staří. Ale pak už rychle na Empire State Building, na vyhlídku do 85. patra. Tu mimochodem ročně absolvuje 120 milionů lidí. Máme štěstí, vystihly jsme s Luckou a Alex nejvhodnější dobu hodinu před západem slunce a prakticky nikde nemusíme čekat. Rychlovýtah nás vyveze během okamžiku do 80. patra a pak ještě musíme dalších 5 pater jiným výtahem. Ale tam nahoře, po prohlídce fotek z výstavby této dnes už opět nejvyšší budovy na Manhattanu s televizním stožárem čnícím do výše 448 metrů, vycházíme do ochozu vedoucího kolem budovy. Dívám se, zírám, hledám místo u mříže, fotím, zhluboka dýchám. Hlavou mi opět běží celý život. Jsem opravdu vděčná, že jsem si tento životní sen mohla splnit, a pořád tomu nějak nemůžu uvěřit. Pohled z kterékoliv strany je neuvěřitelný. A pak začne zapadat slunce za řeku Hudson, lidí přibývá, ale nikdo neodchází. Červené světlo zapadajícího slunce se odráží ve výškových budovách a naleštěných mrakodrapech a foťáky cvakají jako naše zuby při včerejší noci v mrazicím voze. Tentokrát je mi ale krásně, až se tají dech. Člověk taky nahoře může spoustu věcí, ale určitě nemůže být chvíli sám. A já bych to tak potřebovala...

Já už ani nějak nevím, co bylo dál. Další krása. První hot dog na ulici. Bryant Park se světýlky mezi stromy a trávníkem plným tančících lidí, opět všeho věku, národnosti, pohlaví. Tančíme a tleskáme a díváme se a všechno je tak neuvěřitelné, že mám pořád strach, že se probudím doma v posteli. Time Square, totální a naprostý chaos, blázinec. Světelné reklamy, tisíce lidí, policistů, divadel...já nevím. Já dnes budu muset končit, je toho na mě nějak moc. Každá z nás tří se s tím prvotním šokem vyrovávnává po svém. Chci zavřít oči a promítnout si ty chvíle ještě jednou a znovu a znovu.

Krásné sny vám i sobě přeje Zoufalec