Společnost Amtrak (zkratka American Track) obsluhuje 34 000 km linek spojujících 500 nádraží ve 46 amerických státech a 3 kanadských provinciích. Má sídlo ve Washingtonu, pracuje pro ni přes 20 000 zaměstnanců a loni přepravila 31,2 milionu cestujících. Letos to bude o tři více.

Vaječná omeleta plněná rajčaty a čedarem. Opékané brambory. Loupák s máslem. Káva s mlékem a brusinkový džus. Snídáme v jídelním voze a venku svítá. Jsme ve Virginii, státě pojmenovném po panenské královně Alžbětě I. Idylku trošku kazí skutečnost, že červánky zakryla hustá mlha, která vystřídala černočernou tmu. Po 12 hodinách cesty po východní straně USA mohu s jistotou tvrdit pouze to, že tudy vedou koleje. Spaly jsme všechny tři jak zabité a neviděly nic. Ale alespoň jsme neumrzly…

Je osm hodin večer a do Atlanty na nádraží, menší než máme v Bystřici, přijíždí pravidelný spoj do New Yorku. Vlak Crescent má 11 vagonů. My od nepříjemného průvodčího dostáváme lístky s čísly 16,17 a18 do vagonu č. 10. Sedím vedle Alex, Lucka je přes uličku. Posilňujeme se slivovičkou, které, jak se za malý okamžik ukáže, jsme nevzaly dost. Vlak je skoro plný a většina z našeho vagonu jede do New Yorku. Takže brzy zalehneme, z okýnka přes tmu není nic vidět. A pak nám to dojde: Je tady hrozná zima! Kufry máme odbavené a cestují, jak doufáme, v jiném vagoně. Já jsem zapomněla svůj teplý šál u Charlieho v autě a život mi zachraňuje softšelová bunda, kterou jsem si prozíravě strčila do batohu. Lucka má mikinu a šátek, ale nic víc. Největší Legrace je s Alex. Jako dámička má na bosých nohou žabky. Když si v hrůze z omrzlin nasazuje ponožky, mají na patě obrovskou díru. A navíc si na svačinu vzala do krabičky čočku. Uvařenou čočku! A zajedla ji hruškou. Smradu všude jak ve školní jídelně, ale dobrý. Vůně slivovice to přebije.

Nakonec si Alex obléká růžovou bundičku s kapucí, a když tak pololežíme a dýcháme na sebe jako telátka v chlévě, musíme se začít smát. Vypadá to, že jedeme někam do hor na lyže a venku je mínus 20. Další slivovička. V kapucích zavázaných pod krkem vypadáme jako spermie. A další záchvat smíchu. V ostatních vagonech je teplo, ale u nás by mohli převážet ledovec beze strachu z toho, že se po cestě rozpustí. Už se nesmějeme černošce vedle nás, že má tygří kožíšek s kožešinovou kapucí. Jen tiše závidíme. Všichni se přikrývají a chumlají, někdo má kšiltovku, jiný turban, lidé spí pod ručníky, bundami, ti zkušenější si vezou deky. Průvodčí přes naše intervence není schopen udělat s klimatizací nic. Jiný, ochotnější, nabídne deku za 8 dolarů. Kupujeme si ji s Alex napůl, protože jinak hrozí zánět ledvin. Čeká nás 17 hodin cesty…Deka je spíše dečka, ale hřeje. Navíc je k ní i moje milované stínítko na oči, takže šup klapky na víka a spíme.

Většina pasažérů jsou objemní černoši, ale sedadla v řadách za sebou po dvou na každé straně uličky jsou na to připravená. Coach seat znamená, že máme každá obrovské polohovatelné sedadlo, dvakrát větší prostor vedle sebe i před sebou než v letadle. To je senzační. Bohužel až ráno zjistíme, že jsme si mohly vysunout i podložku na nohy. Tak Alex spala s nohama na vyklápěcím jídelním stolku. Je totiž ohebná a skladná. Lucka se šla vyspat do teplého sousedního vagonu, ale další nepříjemná černošská obsluha vlaku ji vykázala zpět do mrazicího boxu. Alex o mě tvrdí, že jsme skrytý rasista, ale já si to nemyslím. Je to spíše naopak, oni jsou velmi nepříjemní, nemůžu za to. Je mi celkem jedno, jakou má kdo barvu, ale oni se k nám se nechovají hezky. A to já se ze všech sil snažím udržet americký úsměv na rtu. I když mi hned v Atlantě průvodčí sdělí, že ve vlaku není wi-fi, takže jsem zase v háji.

Vstávej, svítá! Alex mě budí a žene do jídelního vozu. Po cestě vidíme za okny překrásné červánky. Je to neuvěřitelné, ale už je sedm ráno. Přes všechna předsevzetí jsem většinu cesty prospala. Sotva usedáme ke stolku na východní straně, padne venku mlha, která vydrží až do druhého kafe. Projeli jsme Georgiou, Jižní a Severní Karolínou, Virginií a čeká nás město Washington, D.C. Venku už svítí sluničko a teplota šplhá mírně nahoru. Mé řasy už nejsou pokryty jinovatkou. Obě mé spolucestující zase spí. Aspoň mám klid na psaní zápisků nanečisto a počítač na klíně mě zahřívá jako kočka. A vedle sebe mám elektrickou zásuvku, takže se i dobíjím. Super!

Viděla jsem Capitol. Sice jenom z vlaku, ale co. Viděla jsem ho. A mohu pokračovat v rodinné tradici průpovídky: To znám, tam jsem byla na nádraží. Můj tata byl totiž na vojně u spojařů a procestoval republiku křížem krážem. Byl skoro všude - na nádraží. Takže když se vzpomnělo nějaké město, tak vždycky řekl: To znám, tam jsem byl na nádraží. Takže Washington? To znám, tam jsem byla na nádraží. A vím, že Justitia Omnibus není název dopravní společnosti, ale místní oficiální heslo Spravedlnost pro všechny.

Další zastávkou je Baltimore, město ve státě Maryland. Místní obyvatelé prý nejvíce milují lacros a státním sportem je "boj dřevci". Naštěstí jen projíždíme a žádný zápas nebudu muset absolvovat, abych zjistila, co to znamená. Podle mého tištěného průvodce se městu ošklivě přezdívá Body-more (více těl) a kdyby prý měl Londýn stejný počet vražd, plavalo by v Temži každoročně 3 650 těl. Není divu, v Baltimoru žil a je i pochován Edgar Alan Poe.

Dalším státem, opravdu maličkým, je Delaware. Není zde žádná daň z obratu, proto si zde zapisuje své sídlo většina zahraničních firem. My projíždíme multikulturním městečkem Wilmington. Předposledním státem na naší trase je Pensylvánie a město Philadelphia, původní hlavní město USA, už dnes není asi hlavním městem tohoto státu s 12,3 miliony obyvatel. Nachází se zde věznice z počátku 19. století, kde byl vězněn i slavný Al Capone. Už jsme jen144 kmod cíle naší cesty. Na závěr projíždíme státem New Jersey, o níž Newyorčané říkají, že je to dálnice s několika nákupními centry. Cha! My zase říkáme o Hulíně, že je to obydlená zatáčka. Určitě si budeme rozumět.

Je čas sbalit fidlátka a připravit se na první dobrodružství, kterým bude hledání kufrů na Penn Station. Myslím, že do centra Manhattanu naposledy přijel vlakem Antonín Dvořák. Pravý čas nasadit si sluchátka a poslechnout si Largo z jeho Novosvětské. New Yorku, jsme tady! Otlačené a lehce zasmrádlé dámy v bundách a teplých ponožkách, bez make-upu a bez podpatků. A naše další dobrodružství začíná…

Myslete na nás!

Váš Zoufalec