Poslední dny v Kennesaw, Mariettě, Acworthu a Atlantě

21. - 22. září

V autobuse centrální veřejné dopravy v Atlantě (MARTA) č. 110 jede asi dvacet černých mužů děsivého vzhledu a dvě ženy. Obě bílé. Obě cizinky. Lucka a já. Linka opouští bezpečné pásmo a míří do neznáma. Na křižovatce vedle staveniště nás černý řidič vypustí na ulici a mávne doleva. Tam někde se prý nachází pátá atrakce z našeho City Passu, Atlanta History Center. Po hodině šílené cesty a marného vyptávání se na správnou zastávku (Atlanta What?) jsme téměř u cíle. Směrovka, poutač, cedule, kudy dál, nic. Všichni turisté si půjčují už na letišti auto a veřejnou dopravou tady nikdo nejezdí, přiživila náš pocit běženců z východní Evropy už ráno Alex. Tak my s Luckou prostě budeme první, kdo sem přijel autobusem. A zbytek cesty dojdeme pěšky. Jak vidno, přežily jsme. Ale nyní se ještě musím vrátit v čase na začátek uplynulého víkendu...

Víkend přinesl dva naprosto rozdílné dny. V sobotu pršelo, lilo a pak zase pršelo. Čtenáře v ČR tato zpráva zajisté potěší. Potěšilo to i nás, protože program se trošku rozvolnil a mohly jsme si s Luckou pospat. Rodinka odjela i za deště na fotbal, tak jsme jim uvařily zeleninovou polévku ze všech surovin, co jsme v ledničce našly. I když obsah obří ledničky tady je od naší domácí ledničky teda dost odlišný (máte někdo doma mražené kostky melounu?), nakonec se něco podobného bramboračce podařilo. Odpoledne jsme si zajeli všichni do pizza baru, kde zaplatíte jednotnou cenu - my opět díky pečlivě schraňovaným slevovým kuponům od Alex velmi levně- a můžete sníst, co se do vás vleze. Pizzy pečou stále čerstvé, tlusté, tenké, slané, sladké i šílené, třeba s marshmallow nebo dýní. Tak do toho já nejdu. V nabídce je i pasta se dvěma omáčkami a spousta salátu. Snažíme se ochutnat maximum z nabídky, pizzu řeckou, s pestem, se špenátem, s pečenou bramborou, s bílým sýrem. Jenom funíme. Na závěr si dávám jahodovou pizzu a připomene mi to kremšnit. Ten už jsme teda roky nedělali, že, babino?

Pizza s marshmallow. Máte chuť?

Když venku leje, můžete tady vyzkoušet ATM Drive Thru, což je kombinace banky, Mc Donalda a benzinové stanice. Prostě bankomaty pod střechou, které obsluhujete z okýnka auta. Velmi cool. A velmi dry.

Večírek doma strávíme velmi stylově ve třech s lahvemi vína Classic Girl (bílé), Party Girl (růžové) a Romantic Girl (červené). A obrazový dokument o New Yorku nás naladí na ještě veselejší notu.

Neděle je zase zalitá sluncem. Čtenáře v ČR tato zpráva opět zajisté potěší. Tentokrát vynecháváme kostel, víc srandy (ani country písní o Bohu) bych už asi neunesla. Jedeme se podívat do nedalekého města Marietta. Ihned si ho oblíbím, zejména proto, že narozdíl od Kennesaw rozesetého nahodile podél cest má nějaký řád. Má náměstí, na něm divadlo ve stylu art deco s krásným interiérem, park s lavičkama, obchůdky kolem dokola a taky všude malé restaurace s posezením venku, kde se podává brunch. Postrádám Aleše nebo Jardu, se kterými bych jistě zasedla ke kávičce a pozorovali bychom ruch na ulici. Když chci ochutnat australské speciality v australské pekárně a bistru, Alex řekne oblíbené "Já nechci, ale ty si klidně dej", a Lucka řekne své ještě oblíbenější "Já nevím". Někdy je to s nima těžké. Takže jdeme dál a já patrně umřu, aniž bych ochutnala něco typicky australského, v čem není klokaní maso. A můžou za to ony dvě! Na farmářském trhu si kupuju pytlík jablek, připomenou mi domov a trochu se mi zasteskne. Cestou domů mi z nich Alex v kufru vyrobí kompot.

V parku uprostřed náměstí vlají americké vlajky. Mít v USA firmu na šití vlajek, je ze mě miliardář. Nejsou to dvě ani tři vlajky, je jich tady aspoň dvacet. Dnes jsme s Luckou viděly vlajku i na kabině jeřábu ve výšce, máme fotky dvou míchaček USA s vlajkama, samozřejmě má vlajku opět řada lidí na zápraží před domem. A pak ty tisíce vlajek na veřejných domech (nemyslím bordely, ale státní úřady, poštu, soudy, policii apod.) A taky na hrobech vojáků. Ale o tom až za chvíli.

V parku je slavnostní výzdoba. Nikomu to nepřipadá divné.

Krásné, slunečné odpoledne strávíme i s malým Adamem u jezera v městě Acworth, jen čtvrhodinky vzdálené od Kennesaw. Ovšem tady jsou ještě staré jižanské domy se zastíněným zápražím, obchody a bary vypadají zezadu jako kulisy k westernu a skoro každý dům má někde na zahradě loď. V jezeře se třpytí slunce a mraky na obloze jsou jako kousky cukrové vaty. Když se podívám na první fotku, kterou udělám hned po výstupu z auta, pochopím, že dnes budeme fotit wallpapery a screensavery, prostě kýče. U břehu je vyhrazen prostor pro poslední letošní plavání a někteří lidé, zvláště pak děti, se v jezeře opravdu koupají. Většina lidí na břehu však vyrazila buď chytat ryby nebo si udělat nedělní párty. Mají tady pro to veškeré podmínky. Venkovní posezení. Pevné grily. Záchody. Vodu. A pak to nepopsatelné počasí, které i z morouse jako jsem já dělá usmívajícího se trumpetu. Tady je TAK krásně! A Lucka vyloví svou první rybu v životě, kdsž jí laskavý pán přenechá udičku s třepotajícím se úlovkem. Lucka má tady vlbec těch premiér celkem dost a o chvíli později dobude i provazový Titanic na hřišti. Když sedíme na lavičce a Lucka jen nevěřícně kroutí hlavou a opakuje: To není možný, toto... tak přijde paní, že jim tady končí narozeninová párty a rádi by nám nabídli kousek dortu z oslavy. Vypadá to, že se Lucka opravdu zhroutí. Oslava je ve stylu Harley Davidson a oslavenec dostal plastového harleje a dort je nadýchaný, černo-oranžový, talířek i vidlička černé a ve stejných barvách nám nad hlavama odlétají i balonky. Jsou chvíle, kdy si člověk přeje zastavit čas. Tak aby nám té věčnosti nechybělo, Alex nás vezme na hřbitov.

Hřbitov v Kennesaw mi asi z paměti hned tak něco nevymaže. Je celkem rozlehlý a rozdělují ho cesty, po kterých můžete jezdit autem. Zato mezi jednotlivými hroby žádné cesty nejsou, no ony tu vlastně nejsou ani klasické hroby v našem stylu. Ten pohled na louku s umělými kytkami nás zaskočil. Podle Alex by to živé květy nevydržely to vedro a navíc příbuzní nechodí jako u nás na hřbitov dvakrát týdně, ale někdy jen dvakrát za život. Bydlí třeba na druhé straně států nebo už taky nežijí. Pomníčky jsou až na výjimky desky usazené v trávě vedle těch příšerných plastových kytek. Na hrobech vojáků vlají americké vlajky. A dětské hroby jsou stejně trýznivé jako všude na světě. Areálu vévodí velký pomník padlým vojákům, opět s celou vlajkoslávou. A pak je tu prostor pro osobitost, takže podle kovbojské boty v koruně stromu poznáte, že pod ním odpočívá kovboj, nechybí plastové větrníky, sádrové žáby, osobní vzpomínky a talismany. No jde mi z toho hlava kolem, je to něco mezi pouťovým stánkem rozesetým po louce a výstavou fejků, napodobenin skutečných hrobů.

Hřbitov po americku. Trocha černého humoru. Přijďte si posedět za Zoufalcem na sluníčko..

Co má však můj veškerý obdiv, jsou mramorové lavičky místo náhrobků. Žádné hrbení se nad zarostlým kvítím, žádné plastové kýče vybledlé od sluníčka. Na takové šikovné lavičce si můžete v klidu posedět a zavzpomínat, opálíte se a ještě jste na čerstvém vzduchu. To je naprosto báječný nápad. O mně je sice všeobecně známo, že chci být spálena a popel rozprášen někde v moři, kam se za mnou budete jezdit koupat. Ale tohle ještě zvážím.

Víkend tak pěkně, přirozeně skončil. Ještě stáhnout všechny fotky, umýt a spát. Aspoň vidíte, že já opravdu jen stěží hledám chvilku klidu na psaní svých zápisků a jsem trvale ve zpoždění. A už teď vím, že to lepší nebude.

Pondělí 23. září

Poslední den strávený v Atlantě. Ranní svítání v parku tentokrát vynecháme a vydáme se s Luckou hledat Capitol, sídlo státu Georgia. Rozmazlené z víkendového pobytu mezi místní smetánkou se ocitáme rázem na odvrácené straně zdejšího života. Černošské čtvrti nepůsobí zrovna přívětivě a dvě nastrojené paničky musí zdejší obyvatele asi dost štvát. No statečně projdeme celou čtvrtí bez incidentu, i když nám cestu zastoupí masa bezdomovců. Jak se později ukáže, v místním křesťanském kostele jim rozdávají jídlo a fronta je velmi dlouhá. Fotku jsem pořídila až z dálky, i tak jsme měla stažený zadek. Jako protiklad působí honosné a naleštěné sídlo státníků, se zlatou kopulí a sochou na vrcholku. Stavba je národní kulturní památkou, ale od prohlídky interiéru nás odradí bezpečnostní kontroly u vstupu a nepříjemná ostraha. A nechybí ani bronzový Jimmy Carter, kterého zatím nikdo neukradl. U nás by byl už dávno prodán ve sběrně kovů. Obdivujeme i krásnou výsadbu kolem a další stavby a kostely. Je to zajímavá oblast, sídlo guvernéra i žebráků.

V předtuše složité dopravy k dnešními cíli, Atlanta History Centru v Midtownu, si kupujeme celodenní jízdenku na MARTU za 9 dolarů. To, čemu my říkáme metro, tady neoznačují ani jako subway, ani underground. Říkají tomu trail, vlak. Škoda, že jsem to pochopila až teď, když odjíždíme, a v linkách metra už se celkem vyznám. Strávila jsem mnoho času doptáváním se na stanici metra, o níž nikdo nikdy neslyšel. Tady vůbec málokdo něco ví. Každopádně Atlanta History Centrum je nejutajovanější památkou na území státu, to vím bezpečně. Jeden mladík v autobuse hrůzy, kterým jsme s Luckou putovaly k našemu cíli, si to hledal na mobilu. Když zjistil, že nekecáme, vystoupil. Naštěstí na intervenci jedné starší dámy, která s námi jela první stanice, slíbil řídič, že nás upozorní na tu správnou zastávku. Protože tady sice na "zastávce" na sloupu visí cedulka MARTA, možná i s nápisem bus stop, ale nikdy, NIKDY tam není uvedeno, která linka tam zastavuje nebo nedejbože jak se ta stanice jmenuje. Nedozvíte se to ani v autobuse, který nás zato za tu půhodinu jízdy asi stokrát upozornil, že je 23. září. To je fakt dobré vědět.

Instrukce na přechodu. Červená pazoura. Zastávka autobusu.

Lucka nasadila svůj nejzoufalejší výraz, naštěstí způlky maskovaný slunečními brýlemi. A já jsem nic nasazovat nemusela, mně stačí se tvářit normálně, a většina lidí přechází na druhý chodník. Ale když jsme my samy chtěly přejít přes cestu, musely jsme složit malou maturitu. Nepřechází se tady na zelenou, ale na bílou, po bílém panáčkovi naskočí děsivá červená ruka a odpočítává vám čas. Máme s Luckou docela blok přecházet přes cestu, když svítí červená pazoura, ale jinak bychom tam stály asi ještě teď. Po jedné straně obří staveniště, po druhé paneláky, jak říkáme těm mrakodrapům všude kolem. Cesta se zdála nekonečná, a když jsem Lucce razantně řekla, že dál než za další zatáčku prostě nejdu, došly jsme k Atlanta History Centru.

Tento komplex budov a zahrad je zajímavý nejen obsahem, ale i myšlenkou. Neboť tento skanzen minulosti nebo jak to nazvat, založilo v roce 1926 několik občanů města a od té doby organizace shromažďuje a zpřístupňuje další a další historické dokumenty a artefakty. Vše funguje na bázi příspěvků a darů a taky všudypřítomného dobrovolnictví. To je obdivuhodné! V hlavní budově muzea je několik výstav, které vás pohltí. Třeba i o olympiádě v roce 1996, protože i to je hrdá minulost města. Opět občanská válka (asi si udělám z American Civil War doktorát), výstava o životě v Georgii kdysi za dob otroctví i ve zlatých letech počátku minulého století.

Olympijská historie. České vydání Jihu proti Severu mě potěšilo!

Objednaly jsme si prohlídku hlavní atrakce, Swanova domu, ovšem průvodce mluvil tak podivně, že jsme mu nerozuměly skoro nic. Dům manželů Inmanových je prostě skvostný a je zasazený v přírodě divoké i upravené. Určitě bych si tady zvykla, mít k dispozici vše, co se z tehdy supermoderního domu zachovalo. Ostatně, můžete se podívat taky: http://www.youtube.com/watch?v=eIB9r8gvT7s

Ukázka staré farmy z 19. století by potěšila jistě obě mé etnograficky zaměřené děti, ovšem výhled na přístřešek pro otroky trochu kazil vyčuhující panelák. A mezi všemi budovami a hracími domky pro děti viktoriánského stylu se rozkládají zahrady. Neměly jsme s Luckou štěstí na sezonu květů, ale zvláště v divoké zahradě dole mezi vzrostlými stromy jsme našly klid a krásný vlhký a voňavý vzduch. A samozřejmě, spoustu zajímavých rostlin, květů, stromů.

Swan House je obklopen kouzelnou zahradou. Pohled na starou farmu trošku kazí panelák vzadu.

No, čas mě tlačí, píšu tyto zápisky už čtvrtou hodinu. Ano, vím, že se to nezdá, ale když se snažím vybrat a nahrát fotky a ještě si vzpomenout na zajímavé detaily, dá to docela zabrat. Takže opouštím Historické centrum, vrátily jsme se do CNN centra živé, zdravé a neposrané. Charlieho jsme minuly, jely jsme domů busem a taky přijela Gloria z Mexika. Ale o tom až zítra. Jestli nenajdu pod textem nějaké povzbuzující komentáře, až se zíta ráno vzbudím (to budete mít po obědě), tak si mě nepřejte. Vám to určitě tolik času nezabere nalhat mi něco pěkného.

Dobrou noc nebo dobrou chuť, podle toho, na kterém světadíle se právě nacházíte.

Mějte se moc hezky

Váš Zoufalec