Lokomotivy, hibachi a americký fotbal

pátek 20. září

Hned v úvodu musím vyslovit veřejné poděkování svému muži, který se mě v komentáři zastal. Děkuji, Pavli, taky budeš jeden ze dvou lidí, kterým něco přivezu. Jinak, prosím, nečekejte žádné suvenýry z cesty. Není to možné finančně ani prostorově, vzhledem k dalšímu našemu přesunu po USA. Takže ani cédéčka, ani náhrobky, ani svatební dary, bohužel. I´m sorry. I zatýkací kufr má své meze.

Po proleženém čtvrtku jsme opět strávily my tři baby tady celý den na nohou. Jako ozdravovací kúru navrhla Alex dopolední shopping. Sice si spletla otevírací dobu a čekaly jsme půl hodiny na gauči před zavřenými obchody, ale to už tak nějak k Alex patří. Alespoň jsme mohly na vlastní oči vidět, jak zde sportují místní senioři. V klimatizovaných prostorách obřího nákupního střediska hodinu před otevřením krámů pochodují, i s holemi, své ranní kilometry. A pak se sejdou na snídani u některého z desítek občerstvení. Některé zvyky mi prostě hlava nebere. Ale tady je prý pro ně bezpečno, mají dost bezbariérového prostoru a stálé klima.

No my jsme začaly se sportem až se začátkem otevírací doby. Veškerý, opakuji veškerý personál je velmi vstřícný a ochotný, i když si vůbec nic nekoupíte a necháte za sebou hromady hader u kabinek. A tak jsme se hrabaly ve výprodejích a zkoušely a hledaly se navzájem. Výsledkem bylo pár nutných kousků pro naše nejbližší a halířový oranžový ohoz na večerní zápas v americkém fotbalu. Velmi vtipnou situaci jsme zažily v Macy´s, kde jsme u pokladny našly Ukrajinku. Okamžitě poznala přízvuk a slušnou češtinou nám sdělila, že žila v Praze - Černošicích a že kupon na slevy nám plati dnes, zytra i v neděľu. Smály jsme se všechny, že svět je malý. Do svidanija. Nashle. Bye!

Na oběd jsme zašly do japonské restaurace Shogun na hibachi, tedy show s přípravou jídla přímo před očima. Já už jsem zažila zábavnějšího kuchaře na Floridě, ale i tak jsme propukaly s každým ohněm či házením rýžových kuliček do pusy v nadšení, zatímco zbytek okolosedících jen tupě seděl a čuměl. Hovězí steak i kuřecí maso s fantastickou rýží, no byla to senzace. A Lucka s Alex jedly dokonce hůlkama. Já ne, já jsem byla "hladná". Házela jsem to do sebe vidličkou, protože nůž tady (a na mnoha jiných místech i domácnostech) u stolu vůbec nenajdete. Zato vody je dost a je vždy zdarma.

Už se nám to vaří, už se nám to smaží...

Ale každá zábava má svůj konec, takže vzhůru k dalšímu poznávání a vzdělávání. Čeká nás Muzeum americké občanské války a historie lokomotiv. Noční múra z Kennesaw Mountain se vrací. Ovšem tady v muzeu, založeném v roce 1972, to není jako na bojištích v národnim parku. Tady můžeme sledovat příběh lokomotivní honičky a na něm zase o trochu víc pochopit americké dějiny a význam všech bojů, které se v této oblasti v 60. letech 19. století odehrály. Zajímavé je, že muzeum otevíral tehdejší guvernér státu Georgia Jimmy Carter, budoucí prezident a nositel Nobelovy ceny. A spor o vlastnictví slavné parní lokomotivy General z roku 1855, která je národní památkou a je zde vystavena, došel až k Nejvyššímu soudu. Vyhráli místní v Kennesaw proti obyvatelům nedalekého města Chattanooga. Právě tady totiž, v místě zvaném Big Shanty, lokomotivu ukradli v boji o přístupovou cestu k Atlantě v roce 1862 zlotřilí Seveřané. A začala slavná velká honička. Při dokumentu v kině jsme s Luckou okamžitě fandily krásnému zvědovi Andrewsovi, ale naštěstí to nikdo z místních Jižanů nepoznal. Protože i když válku nakonec prohráli, válku lokomotiv vyhrál Jižan Fuller, který první část cesty po kolejích běžel, pak jel na drezíně a až pak se dostal k další lokomotivě, kterou honil tu první, ukradenou. Cool. Ale my stejně fandíme Severu. I když orientovat se v problematice občanské války v angličtině je i s obrázky poněkud zmatečné, takže své sympatie věnujeme prostě tomu hezčímu chlapovi. Pořád si myslím, že kdyby o chodu světa rozhodovaly ženy, k žádné válce by nedošlo. Možná té dívčí, ale určitě ne občanské.

Honičku si vyzkoušíme ještě na modelech vláčků na výstavě i se zvukovými efekty. A kdyby vás to zajímalo hlouběji, celou událost amíci zfilmovali. Dvakrát. Lokomotiva General je opravdu krásná a maličká. Celé to muzeum by bylo takové krásné a maličké a zábavné, kdyby nedokumentovalo hrůzy války Severu proti Jihu s více než půl milionem obětí. A to je ten hlavní důvod, proč mě prostě nikdy nebrala vojenská historie. Ale mašinky, to je jiná. Ty za nic nemůžou.

Lokomotiva General je národní památkou.

Pan výpravčí Hubička po americku.

Téma války dnes ale hned tak neopustíme. Alex pro nás připravila další překvapení. Večer jdeme všichni na další sportovní utkání. Ano, vím. Ale co jaksi můžu dělat? Jde o historicky první vzájemné utkání dvou místních středoškolských týmů amerického fotbalu na velkém stadionu univerzity. Základní informace zněla, že naši jsou oranžoví. A jsou to válečníci, Warriors, se symbolem indiána. Škoda, že se na denním světle ukáže, že naše pro tyto účely ráno zakoupené oděvní doplňky nejsou ve skutečnosti oranžové, ale růžové, takže místo fanouška týmu jdu za totálního blbce, připomínám skutečnou Barbie. Bezva. Naštěstí se v oranžové záplavě ztratím a nikdo mi nerozbije hubu. Tým protivníka jsou Mustangové v černobílé kombinaci a jejich fanoušci obsadí protilehlou část tribuny. Školy jsou oproti našim obrovské, se stovkami až tisícem žáků, z nichž většina je dnes večer tady. Buď hrají v pochodující kapele v helmách nebo jsou to roztleskávačky nebo fanoušci. Později se ukáže, že část studentů ještě o přestávce tančí. No a zbytek žáků mužského pohlaví hraje ten fotbal.

Myslím, že už se líp orientuju v generálech občanské války než v pravidlech amerických národních sportů. Americký fotbal, to je jednoduše skrumáž ramenatých chlapů v helmách, kteří ve volných chvílích vyskakují jako péráci a bouchají do sebe ramenama. Je jich šíleně moc, okolo postranní lajny stojí snad osmdesát hráčů. Vidíme je zblízka a zezadu, takže si čas krátíme pozorováním jejich zadků. A pak společně s pyšnými rodiči na tribuně řveme a povzbuzujeme je a dupeme do plechové podlahy. Z pravidel jsem nepochopila opět nic. Hlavně nechápu ani základní rozdíl mezi anglickým ragby a americkým fotbalem. Jsem v tomto směru opravdu marná. Vypozorovala jsem jedinou dojemnou věc, a to je pokleknutí všech spoluhráčů na lajně, když na trávě leží někdo zraněný. Ale prý to není ani tak ze soucitu, jako snaha upozornit rozhodčího a trošku spočnout. Každopádně naši se ujímají vedení. Lucka si vyhlédne úspěšného hráče černé pleti, s pěkným pozadím. Bohužel záhy přes internet zjistíme, že je mu 16 let. No tak nic. Snad v řadě pod námi neseděli jeho rodiče, kteří jsou sami patrně mladší než my.

Přestávku vyplňují Parade obou soupeřících škol. Dokázala bych pochopit, proč kluci hrají fotbal. Chápu, proč roztleskávačky patří k obletovaným královnám krásy. Ale proč se ostatní teenageři nechají nahastrošit do uniforem, na hlavu si narazí helmu s chocholkou a pochodují nohu přes nohu při hře na hudební nástroj po celém hřišti, tak to fakt nechápu. Byly jich desítky, možná i stovky. A mezi nimi poletovaly vyvinuté děvy v trikotech a mávaly prapory. Fascinující podívaná. Zvláště pokud na obrovském stadionu hrají pomalé skladby v pianissimu. Největší úspěch tak kromě skórování oblíbeného týmu měla opět americká hymna, při které si kladl pravici na srdce i černoch přede mnou, který mi ze všeho nejvíce připomínal postavu Marcelluse Wallace z Pulp Fiction. Naše prdel také málem poznala středověk, takže o přestávce mizíme s vírou ve vítězství i bez naší hlasité podpory. Chlapci nezklamali. Vyhráli rozdílem třídy.

Venku je strašné dusno, a podle toho, jaké divé kudrny mám opět na své hlavě, i vysoká vlhkost vzduchu. Úplněk svítí na cestu domů, k poslednímu drinku. Další den nabitý zážitky od začátku do konce je za námi. Uvidíme, co přinese víkend. Pokud přijde avizovaný déšť, budeme jen nabírat síly před další cestou na sever.

Tak díky za další komentáře tady i na facebooku, moc nám pomáhají a těší nás.

Váš Zoufalec