Dívka s perlovou náušnicí a coca-colou v ruce

středa 18. září

Znáte povídku Miroslava Horníčka o obraze Dívka s perlou z mé milované knížky Dobře utajené housle? Tak potom přesně víte, proč jsem se na výstavu Vermeera, Rembrandta a dalších mistrů malířství 17. století tolik těšila. A dokonce jsem si mohla sama vyzkoušet ten vtip, který Horníčkovi zamilovanému do obrazu Dívky s perlovou náušnicí provedl Jiří Šlitr. Pokud se mezi vámi, čtenáři blogu, tudíž lidmi s mimořádně vyvinutým vkusem, najde někdo, kdo povídku nezná, tak jen prozradím, že Šlitr dívce na obraze přemaloval Horníčkův obličej.

Dívka s perlovou náušnicí je velmi krásná.

Další ranní svítání v olympijském parku. Tentokrát jdeme hledat jména českých sportovců na seznamu olympijský vítězů v pravé části parku. Najdeme Tomáše Dvořáka a Janu Novotnou, oba byli bronzoví. I českou vlajku mezi účastnickými zeměmi. Je to hezké, že ta naše zemička tu má své čestné místo. Máme z toho upřímnou radost. Další krásné ráno. Jdeme na kafe do CNN, jak jinak. Dáváme si dvě velká latté se svými jmény a vytahujeme svačiny z domova. No penízky se fakt kutálejí, nedá se nic dělat. A pak, v jediném okamžiku, mám celé extra velké vřící kafe v rozkroku. Shit! Nevím, co dělat. Jdu na záchod zkontrolovat rozsah popálenin v oblasti, kterou bych musela lékaři ukázat jedině na panence. Naštěstí se to dá vydržet. Naopak vřelé kafe se rázem mění v ledovou kávu a já mám pocit mokrých plavek pod mokrýma gaťama. Je to šílená situace. Před sebou máme celý den. Nikde tady nejsou žádné obchody s oblečením - nakupuje se jen ve velkých centrech za městem. A já vypadám jako člověk, který do kalhot močil celý týden. Je to sranda, i já se musím smát, ovšem zkuste sedět v mokrých gatích v klimatizované místnosti půl hodiny a pak se můžete zkusit smát znovu. Lucka vyděšenému personálu ve Starbucksu tvrdila, že se mi "rozbilo" kafe, a oni mi patrně v obavách ze žaloby věnovali zdarma další. Maskovala jsem mokré mapy velkým šátkem, který mi už několikrát v životě pomohl, a hledala pomoc všude kolem. Chtěla jsem se zeptat někoho z personálu, kde si mohu koupit nové kalhoty, ale naštěstí k tomu nedošlo. Při hovoru s Luckou jsem zjistila, že jsem si opět spletla slovíčka a chtěla jsem nové nohy místo gatí. A pak Lucku napadlo, že si můžu gatě usušit na záchodě pod sušákem na ruky. Suché špinavé gatě jsou tisíckrát lepší než mokré špinavé gatě, takže jsem se omotala šátkem, vysvlekla gatě a sušila a sušila. Jako zázrakem se kalhoty mé krásné kari barvy - že, Světlanko? - nějak popasovaly s barvou kávy a zdálky nebylo najednou skoro nic vidět. Heuréka! Vzhůru dolů do metra!

Stanice Five Points je kousek odsud. Kupujeme si zpáteční lístek a kartu, na kterou se jízdné nabíjí. Žádné papírové lístky tady neexistují. Orientace metra je podle světových stran, takže hledáme směr sever a linku barvy červené či zlaté. Je to celkem snadné, když je v něčem systém. Později odpoledne na Martu s láskou vzpomeneme, když budeme hledat zastávku autobusu...

Zastávka Arts Center je hned u Hight Museum of Art, kde je až do konce k září speciální výstava starých holandských mistrů. Dívka s perlovou náušnicí v nadživotní velikosti vévodí každému volnému prostoru či stěně. Marketing výstavy je dokonalý. Lehám si v nadšení na trávník před jeden z poutačů k focení. Když vstanu, zjistím, že tráva byla mokrá a dost špinavá, takže k mapám od kafe přibylo mokré hnědé koleno a fleky na zadku. Výborně. Den Blbec pokračuje podle plánu. Konečně vypadám jako intelektuálka, které na vzhledu vůbec nezáleží.

Celá čtvrť je zvláštní kombinací super moderních staveb ze skla a oceli, s moderními stavbami v historizujícím stylu nebo třeba s presbytariánským kostelem s pastorkou Joannou, který je bohužel zavřený. Vypadá jako starý kostel, ale určitě je nejvýš z poloviny 19. století. Taky jsou ty imitace tak dokonalé, že se stáří budov těžko odhaduje. Každopádně mají presbytariáni v této komunitě 2500 oveček všeho věku, etnika, kultury. Pozoruhodné. My míříme do vedlejšího bílého, čistého komplehu Muzea umění. Školní autobusy přivezly výpravu malých školáčků, u vchodu stojí i štrúdl středoškoláků. Na to, že ještě neotevřeli, nás zájem školní mládeže překvapuje. Když je se svým Citypassem předběhneme, zjistíme, že jsme u vstupu pro studenty. Mají totiž speciální program, aby nerušili normální návštěvníky. My tedy jdeme hlavním vchodem s davem seniorů a všichni bez výjimky míří jako první na Vermeera. Jako my. Výstava je skvěle připravená, od méně známých vlámských mistrů - tedy méně známých pro nás, výtvarné ignoranty - až po uchvacujícího Rembrandta a Vermeerovu Dívku s perlovou náušnicí ve skutečné, tedy malé velikosti. Obraz doslova trůní sám v místnosti na samý závěr výstavy a je jednoduše překrásný. Zase se cítím šťastná, že tady můžu být a můžu to vidět. Naštěstí si tentokrát nenadělám do kalhot, už tak dost zubožených. Lucka je také plna dojmů a ve své velkorysosti mi ještě vylepší náladu - kupuje mi v místním obchodě perlové náušnice. Jak říkám, člověk ten marketing musí obdivovat, protože při odchodu z výstavy si můžete koupit prakticky všechno, co s tématem výstavy nějak souvisí. Štětce, skicáře, kalendáře s vystavenými obrazy, hrnky, deštníky, trička - i kopie perlových náušnic. Nasazuju si je a od pasu nahoru jsem prostě krásná. Bloudíme muzeem v dalších expozicích, ale africké či současné umění nás spíše rozesmívají. Dívej, tady té figurce už upadl penis. Neupadl, to je žena. Zajímavé byly časosledné fotky čtyř žen ve stejné pozici po dobu několika let. A moderní umění současnosti nás doslova fascinovalo. Jeden z exponátů byly třeba skla poskládaná na sobě na vozíku, to stačilo převézt z nejbližšího sklenářství do muzea. Nebo obrovská kulatá mozaika poskládaná ze střepů zrcadla. Až když jsme přistoupily blíž, zjistily jsme, že je to fascinující, stále se měnící obraz nás samých.

Obraz zdálky ...a blizka

Z plánované návštěvy Historického muzea další dvě zastávky metrem jsme nakonec upustily, protože jsem neměla zrovna svůj nejlepší den a z metra k muzeu to na mapě vypadalo pěkně daleko. Vrátily jsme se raději zpět do downtownu a odhodlaly se k návštěvě obřího ruského kola. Naštěstí bylo sestavené z uzavřených kabinek s klimatizací a tlačítkem pro přivolání záchrany, ale i tak bylo to první kolo jízdy dost děsivé. Fotily jsme si Atlantu z výšky a pak se nám nechtělo zase ven. Pak nás v nejvyšším bodě zastavili, takže jsme se mohly kochat ještě déle třeba olympijskými kruhy v našem parku nebo odrazem slunce ve výškových budovách. Atlanta má takový zvláštní soulad architektury a místa k životu pro zdejší obyvatele. Moc se nám tady líbí, i když některé černošské čtvrti bych asi nechtěla vidět zblízka. K vyděšení mi stačí obrovská černá žena ječící na manžela přes celou ulici. Člověk by vzal raději nohy na ramena.

A zpět do CNN. Vím, že tomu nebudete věřit, ale na stejném místě jako jsem se ráno znečistila kávou jsme se málem definitivně znemožnila znovu, protože jsem málem nedoběhla. Stát ty záchody o pár metrů dál, bylo by toto vyprávění - pro vás - ještě veselejší. Posrala jsem se tady podruhé a zřejmě ne naposledy. Lucka jen podotkla: Nevím, jestli bys tady měla pracovat. Dějí se ti tady divné věci! Ale já jsem přesto dosud na CNN nezanevřela. Ted Turner, zakladatel a majitel, je určitě moc rád.

Vybraly jsem si k odpolednímu programu něco v přímém kontrastu k dopolední cestě za uměním. Téma zůstalo stejné, umění, ovšem poskočily jsme v historii o dvě století a jednu galaktickou vzdálenost. Svatostánek ikony amerického života jménem Coca- Cola nás vítá! Je to podobné jako v Disney Parku. Průvodce je samá taškařice, samý úsměv a vyžaduje potlesk a zvedání rukou. To je něco na mě. Navíc se mi jeden tlusťoch v hale vytočil na malíčku u nohy, takže mám pocit, že už více nevydržím. Ale je zajímavé, když se skupiny ptá, odkud kdo je. Nejsme tam největší exoti, spolu s námi se za hledáním tajemné formule na výrobu coly vydali i Austranalé, Indové, Afričanky s obří prdelí, Španělé, otec se synem z Venezuely, Brazilci a pak lidé z jiných amerických států. Nevím jak ostatní, ale já jsem teda nerozuměla skoro ničemu, co ten žoviální průvodce s děsnou intonací vykládal. Ale na tom až tak nezáleželo. Reklamní poutače a předměty vystavené všude kolem vydaly za dva roky studia marketingu. Interkativní prohlídka měla dva skutečné vrcholy: 4D kino, při kterém se s náma třepaly a sklápěly sedačky a padala na nás voda. A pak ochutnávka coly a jejích sester s příchutěmi ze všech kontinentů světa. To bylo teda něco. Naprosto nejhnusnější byla Beverly z Itálie, kterou jsme musely vyplivnout. Uganda, Tanzanie, Djibouti, Madagastar, Zimbabwe, to všechno šlo. Latinská Amerika byla taky skvělá. Jedna melounová nás úplně uchvátila, Ale prostě nejlepší byla ta pravá, normální coca-cola. Nemůžu si pomoct. Pily jsme, ochutnávaly, divily se a běhaly na záchod. A furt dokola. Ještě jsme dostaly malou láhev coly na památku a prodraly se přes dárkový obchod. Ufff.

Automaty na coly z celého světa nás opravdu dle slibu učinily šťastnými!

Radost a zoufalství však jsou v mém životě ruku v ruce. Jak by řekl Aleš, Barunka byla hladná, a nebyl by daleko od pravdy. Vůbec jsme se pro samé zážitky nestačily s Luckou najíst. A instrukce Alex týkající se místa, odkud jezdí autobus do Kennesaw, mě postupně přiváděly k šílenství. Napřed nikdo nevěděl, kde se nachází Haytt Regency. Jeden dělník nám řekl, že jedno je nalevo a druhé napravo. Ano, vydaly jsme se samozřejmě špatně. Policistka nás poslala do kopce, kde jsme sice našly na sloupu nenápadnou cedulu se značkami dopravců včetně našeho, ovšem řidiči, co zde stavěli, nikdy o lince číslo 100 neslyšeli. Vrcholem bylo, když nás autobus k domovu minul po cestě a my jsme prostě nevěděly, jestli jede na zastávku nebo ze zastávky. Telefonát s Alex mě akorát tak vytočil, protože dobře míněné rady - vidíte hotel XY? - jsou vám celkem k ničemu, když netušíte, jak ten hotel vypadá ani kde byste ho měli hledat. Naštěstí Lucka jako vždy zachovala klid a rozvahu. Nakonec jsme zastávku našly, i když je její umístění ve městě utajenější než recept na coca colu. Není to totiž tak úplně veřejná doprava a už vůbec není určená pri turisty. Je to krajská doprava pro obyvatele předměstských částí, kteří jezdí do Atlanty do práce. No budiž. Řidič, pokud nebyl skloněný pod volantem a něco nehledal, byl adeptem na nejhoršího řidiče autobusu na americkém kontinentě. Možná v Africe se jezdí podobným stylem, a protože to byl zase černoch, jako většina lidí ve službách, možná dělal řidičák tam. No cesta mi neudělala úplně dobře. Navíc Alex nás nemohla zavézt rovnou domů, ale musely jsme s Luckou jet s klukama na trénink. A pak jsme dostaly od Alex v tašce večeři - fazole s kukuřicí a slivovici jako tlumič remcání. Všecko jsme snědly a vypily a já jsem pak všechno a ještě něco víc v průběhu noci vyzvracela. Ten den byl fakt Blbec a byl nekonečně dlouhý. Prospala jsem celý další den, zatímco Lucka s Alex v úborech pirátů jely lovit donuts zdarma. Migréna mě zachvátila plnou silou a zbavila mě posledních zbytků sil. Kukuřici, fazole a slivovici si opravdu nedám dost dlouho.

Teď už je noc, skoro půlnoc, a já se vám tímto omlouvám se poněkud jednostranný leitmotiv dnešního vyprávění. Ale protože v zápiscích píšu pravdu a nic než pravdu, je to někdy čtení k po.... I tak vám děkuji za stálou přízeň a přeji hezký nový den.

Váš Zoufalec