Víkend plný emocí

Sobota 14. září

"Chyť ten svůj klacek a pořádně to s ním mrdni! Jeď! Makej! Dáš to!" Na spánku mi tepe žíla. Křičím ze všech sil z nejvyšší části obrovského baseballového stadionu týmu Atlanta Braves do kotle s třiceti tisíci nažhavenými fanoušky. Odpalovač Freddie Freeman mě ale neslyší. Přehodí si koule z nohavice do nohavice, odplivne, potáhne rukáv a sleduje míček, který se na něj řítí rychlostí až 150 km v hodině. Odpálí skvěle. Homerun! Máme bod! A díky reklamní sázce také všichni burritos zdarma. Miluju baseball! Tento dárek se Alex fakt povedl, děkuju! A přitom ten den tak úplně skvěle nezačal...

06:15 Venku je ještě tma, ale Alex nás neúprosně žene z postele. Za 15 minut odjíždíme! Běžecký závod startuje časně ráno, než bude vedro, takže všichni opouštíme teplé postele bez snídaně, bez kafe a já i bez vědomí. Ženeme se Lolou po prázdných cestách směrem k nákupním centrům, protože, světe div se, se poběží právě tady. Na obrovských prostranstvích mezi obchodňáky. Poběží tak dva tisíce lidí, slibuje Alex. Ale venku až na pár osamělých běžců vůbec nikdo není. Charlie za volantem zachovává klid, ale naléhavě vyzývá svou ženu, aby vzala telefon a zjistila, jestli jsme na špatném místě. Misto je správné. Je sobota 15. září, že? ujišťuje se Alex. Ne, není, dnes je sobota 14., ubezpečujeme ji. Chvíli ještě klade odpor, všechny běhy jsou prý v sobotu. No, tak tento není. Je prostě 15. Takže zítra...Alex to připadá velmi zábavné a zjevně nikdo kromě mě ji netouží zabít. Lucka je spíše nadšená, že se její běžecká premiéra odkládá. Takže zpátky domů.

Po cestě si alespoň prohlédneme vysokoškolské koleje Kennesaw State Univerzity, nejrychleji rostoucí univerzity ve státě Georgia. Je tak velká, že v jejím areálu jezdí autobusy a vozí studenty do správných budov. Koleje jsou úplně nové patrové budovy se vším zázemím, nebo si studenti po skupinkách pronajímají celé domy (jak jinak, fungl nové). Jedinou nevýhodou studia tady jsou opět velké vzdálenosti a rušné cesty všude kolem, takže při pařbě v některé z řady hospod, barů a restaurací musí zůstat někdo střízlivý a všechny odvézt tam i zpět. Ovšem nově budovaný univerzitní kampus myslí i na tohle - je zasazený v přírodě. Míst k pařbám v lese je tu nepočítaně. Toužím být mladá, krásná a bohatá. A začít někde tady studovat, se vším, co k tomu patří. Nebo tu učit?

9.00 Jako bolestné za ráno nám Alex připravila americkou snídani. Kafe s mlíkem. Džus. Sladké bulky s máslem a džemem. Vaječina. A karbenátky. Teda podle domácích jsou to sausage, což jsou zase podle mě uzenky, ale je těžké se s nimi hádat. Je to z mletého masa, má to tvar karbenátku a je to usmažené. Není to obalené ve strouhance, není to karbenátek, má opět poslední slovo Alex. No, ať je to, co je to, je to moc dobré. Zdejší mleté maso je totiž běžnou součástí jídelníčku a je výhradně z libového masa. Naštěstí chyběly v menu přeslazené donats, jejich nejmilejší víkendová snídaně.

10.OO Po snídani zase fofry. Odjíždíme všichni na fotbal, malý Adam hraje svůj druhý zápas na větším hřišti. Cesta na hřiště se mi jeví jako nekonečná, jako bychom se doma rozhodli si zajet na hřiště do Ostravy. Ovšem Kennesaw je rozlehlé, protkané cestami a dálnicemi, rozdělené Legacy parkem do osmi samostatných obytných čtvrtí a řady dalších oblastí průmyslových, kancelářských, obchodních a také sportovních. Pohled na dvě travnatá hřiště vedle obrovských parkovišť je neuvěřitelný. Jsou doslova posetá malými hráči a pak všemi převozu schopnými členy jejich rodin. Rodiče, sourozenci, babičky, dědové, přátelé, kouči, usazení na přinesených skládacích křesílkách těsně u, no prakticky na vnější lajně hřiště. Hráčům to nejen nevadí, ale když kluk v západlu hry strčí do holky, co si u hřiště navléká korálky (neptejte se), vyhrkne: I´m sorry, I´m so sorry, madam! Úplně si představuju, co by takové holce zavazející na lajně řekli naši kluci....Usedáme s Luckou do červených křesílek a sledujeme hru. Jsou to šesti až osmiletí kluci, ale rozdíly ve hře poznám i já. A nesmírně mě irituje kluk, který má patrně sám se sebou dost problémů, ale ještě působí další svým protihráčům. Když je na hřišti, stojí a čumí nebo běží na opačnou stranu, do míče se netrefí. Když ho postaví do brány, stojí a čumí a s ledovým klidem nechá balony lítat do sítě za sebou, aniž by se pohnul. Jestli ještě někdo kromě mě trpí, nedává to znát. Naštěstí ostatní kluci se snaží a zápas skončí nerozhodně. Uf. Lucka se snažila společně s rodiči zmateným klukům zpoza lajny radit, ovšem jejímu Bacha, máš balon za sebou! nikdo nerozuměl, což jí došlo až po chvíli. Slunce pálí, obloha je vymetená do blankytna. A vyčerpaní hráči slyší ze všech stran Good job, You are awsome a další pochvaly. Chválit a povzbuzovat ostatní je skutečně pro tuto zemi typické, je to považováno za slušnost a povinnost. Kluci jsou šťastní a my s nimi. Další zápas Petra a Charlie v roli asistenta trenéra už ale vzdáváme. Domů!

13.OO Vydáváme se s Luckou na bazén, už navždy přezdívaný Fekal Pool (viz předchozí zápisky). Už je otevřený, je tu několik lidí a dva plavčíci, kteří sledují prázdnou hladinu. Opět, i tady, stejně jako na Floridě a v dalších státech, jsou veřejné bazény hlídané plavčíky ve dvojici. A každých 45 minut zapískají na píšťalku, všechny děti musí z vody ven, než se za 15 minut po povinné pauze zase vrátí na svá místa. Dospělých se toto nařízení netýká, ale děcka poslouchají bezvýhradně. Plaveme si s Luckou pod modrou oblohou na kraji parku a naše čeština protkávaná záchvaty smíchu vzbuzuje v okolí zvědavost. Když na bazén přijdou děti slavit něčí narozeniny a trochu křičí, přistoupí k nám starostlivá maminka a omlouvá se, že nás párty ruší. Tak ji uklidníme, že musíme odjet. Have a nice day! Bye! Každá městská čtvrť má svůj bazén, svoje tenisové kurty, svoje zázemí ve vybavených klubovnách, které je možné si pronajmout a netahat tak hosty domů. Všechno, opravdu všechno je čisté, udržované, vysazené květinami. Tohle mě fascinuje. A do této idyly se do bazénu někdo zvysoka vysere. Blbci jsou prostě všude na světě.

16.OO Než stačíme uschnout, už je celá rodina i s fotbalisty zpátky. Vyrážíme do Atlanty na zápas místního baseballového týmu Braves. Vstupenky dostáváme s Luckou jako dárek, protože baseball je tady velmi populární a vzbuzuje i místních téměř hysterii. Projíždíme Atlantou a z auta pozorujeme nejvyšší budovy. Olympijské kruhy připomínají rok 1996. Ke stadionu míří tisíce aut a dopravu řídí policie. Někteří lidé u auta grilují,jedno dítě spí ve stínu kapoty. Přeskakujeme ho a jdeme s davy dolů, na stadion Atlanta Braves. Před námi jde páreček seniorů s riflemi do pasu, zakasanou košilí a nažehlenými puky. Je to pohled k pohledání. Dnes hostí tým San Diego Padres a navíc je právě dnes den, kdy se fanoušci mohou projít okolo hřiště a prohlédnout si "pracoviště" svých idolů zblízka. Všude jsou tisíce lidí, neonové reklamy, křik, reklama, obchody se suvenýry. Fanoušci mají klubová trička, kšiltovky, transparenty.Hodinové čekání ve frontě dlouhé z přízemí až do pátého patra betonové konstrukce si krátím čas prohlížením programu. Přichází první rozčarování. Šmarjá, oni jsou hrozně staří! Dívám se na fotografie hráčů Braves. Naštěstí se ukáže, že to jsou jejich trenéři. Ovšem detailní prohlídka fotografií celého týmu mě přivede k přesvědčení, že baseball hrají jen lidé nižšího IQ se vzhledem trestance či idiota. Ostatně, tuto teorii společně s předsudkem, že baseball je zábavný je pro ty, co ho hrají, potvrdil i Petr. Proto zůstal raději doma. Skutečně marně hledáme jednu inteligentní či přátelskou tvář, ke které bychom projevili prozději své sympatie a podporu. Fotograf, který snímky pořídil, byl patrně placený některým se soupeřících týmů. Vše brané z pohledu, podsvícené zespod, tablo působí jako halloweenská dekorace.

18.00 Fronta nepostupuje dopředu, ale prodlužuje se až do nebe, slunce na nás pálí a nikde nikdo nenabízí pivo. Začíná to být trochu nesnesitelné. Charlie vyrazí pro pivo ke stánku a my s Luckou ho po návratu následujeme. Dvě malá, maličká piva Budweiser v kovových lahvičkách stojí 15 dolarů. Protože však s jazykem přilepeným na patro nemůžeme klást odpor a navíc nejsme schopny se prokázat žádným průkazem, který by doložil náš věk, nakonec rezignujeme a s tvrzením, že jsme z Evropy a doklady máme u rodiny, nejdražší piva v našem životě na černo kupujeme. Tady si skutečně žádný alkohol nekoupíte bez občanky, ani když jste seschlá stařena, takže jsme měly vlastně štěstí. Ach, pivo je ledové a fronta se pohnula. Vcházíme na stadion, posvátné místo Atlanty. Každé místo má svou specifickou atmosféru. Tato je úžasně odvázaná, trochu primitivní, divošská a hlavně bezprostřední. Já předesílám, že o baseballu opravdu nevím nic, kromě znalosti filmových scének s Frankem Drebinem z Bláznivé střely. Ukáže se, že ty scénky nebyly parodie, ale celkem věrně popisovaly skutečné dění na stadionu. Jdeme v průvodu a lidé z tribun nás zdraví jako olympijské vítěze. Fotíme se, smějeme se a jsme zaskočeni velikostí stadionu. Je opravdu obrovský. Na trávě se rozcvičují první hráči. A na úvodní vypouštění balonků se připravují lidé, kteří přežili rakovinu. Mám strach, že tohle nepřežiju já. Vracíme se zpátky nahoru, až k nebi. Sedíme úplně nahoře.

19.00 Pohled z vrchních řad vzbuzuje závrať. Pod námi je kotel plný fanoušků, je jich tady asi 30 tisíc. Převažuje klubová barva červená, kterou mám i já. A lidé začínají mávat červenými pěnovými tomahawky, který má zase Adam. Utíkáme s Luckou na záchod a koupit si něco k jídlu a pití, abychom byly stylové. Polovina návštěvníků se sem přichází pobavit a najíst se. Nechceme vyčnívat z davu, naopak. Lucka má hot dog, já nachos, k tomu velké coca-coly. Než se stačíme rozhlédnout kolem sebe, děti z nějaké školy zpívají americkou hymnu. Všichni amíci okamžitě stoupají a pokládají pravici na srdce, většina z nich zpívá. No tak, jo. Pak ti odvázaní a šťastní lidé, kteří měli to štěstí a přežili rakovinu, vypouštějí z hřiště do vzduchu desítky růžových balonků. Tak jo, tohle mě dostává. Naprosto tomu jejich nadšení rozumím. Survival. Lidé jim upřímně a dlouho tleskají. A mě hlavou proletí, jak moc jsem vděčná za to, že k nim patřím. To se těžko vysvětluje. Možná právě tato chvíle ve mě odstartuje touhu bavit se a nechat se bavit, která u mě tedy rozhodně není obvyklá. Baseballový zápas trvá tři hodiny a více, ale samotná hra zabere tak čtvrtinu času. Každý zápas má namixovanou porci zábavy, která lidi udržuje v pozornosti - při hře by se asi opravdu chvílemi unudili k smrti. Popsané to bude znít divně až úchylně, ale v té úžasné atmosféře vroucího kotle se všechno jeví jinak. Měli jsme z výšky nádherný výhled na Atlantu se západem slunce, obrovská obrazovka nám přinášela detaily hráčů, které jsme ve skutečnosti registrovali jako bílé či šedé tečky tam někde dole. A hlavně, kamery si vybíraly záběry na diváky, kteří se na okamžik objevili na té velkoplošné obrazovce a šíleli nadšením. Babka s cedulkou Dnes slavím své 85. narozeniny. Tančící děti, objímající se páry, nejbizarnější transparenty. Někdy se téma objevilo napsané na obrazovce, například Big hug. Shake your butty. A tak jsme se objímali. Tančila jsem gangnam style. Třepala jsem zadkem, mávala, křičela. A fakt svěle, skvěle jsem se bavila. Namohla jsem si hlasivky a pravou ruku, když jsem se snažila spolu se všemi fanoušky házet tomahawkem a zpívat hymnu. Ostatně, atmosféru na stadionu si můžete pustit na mém videu na http://www.youtube.com/watch?v=h-qCjyyg8c0. Ovšem, abych pravdu řekla, o baseballu vím totéž, co předtím. Nic. Někdy tleskají, když odpálí, někdy tleskají, když mine. Já nevím. Každopádně ty srandovní posunky hráčů a žvýkání žvýkačky o velikosti pingpongového míčku, to je skutečné. Ty špinavé tepláky a škrabání se mezi nohama taky. A stejně skutečná je ta neskutečná atmosféra všude kolem. Opravdu jsem si to skvěle užila. Braves vyhráli! A my máme zítra oběd zdarma. Domů se vracíme noční Atlantou a v hlavě nám ještě zní bojový pokřik. Byl to nádherný, zábavný den! Alex, fakt díky! A sezonu mých Atlanta Braves budu nadále sledovat na internetu. Jak těm kaliforňákům nenatrhnou znovu prdel, budu naštvaná.

Neděle 15. září

Kostel North Star v Kennesaw je zcela zaplněn. I když, tohle není kostel ve smyslu budovy s věží a křížem. Je to takový ozvučený a osvětlený koncertní sál s velkoplošnou projekcí, ukrytý uvnitř nenápadné cihlové budovy. Na pódiu zpívá kapela s bicími a elektrickýma kytarama a detaily na hráče si spolu s přepisem textu prohlížíme na velkých obrazovkách. Všichni ve tmě prosvěcované jenom barevnými světly a dýmem za kapelou stojí a zpívají o lásce k Bohu, trochu ve stylu country. A to ještě netušíme, že kázání má pastor připraveno v powerpointové prezentaci. Tak tohle je nedělní mše v Kennesaw. A to ten den úplně parádně začal...

6.00 Druhý pokus zavést Lucku a Charlieho na start závodu na 5 km už vyšel. Marně smutně okukuju Macy´s, před kterým se závod koná. Je zavřeno. Jižané v Georgii jsou hodně zbožní a v neděli se někde prostě nepracuje. Zato se tady běhá. Furt, všude, v každém věku i kondici. Na startu závodu jsou proto společně připraveni profesionální běžci i starší dámy, které hodlají trasu ujít pěšky a užít si to. Mezi nimi, v závodních tričkách Iron Horse, stojí Lucka s Charliem. Oba k závodu donutila samozřejmě Alex, která ráda připravuje lidem překvapení všeho druhu. Je fakt vynalézavá, to se jí musí nechat. Lucka moc neběhá, ale je to beran, takže jí věřím. Charlie běhá hlavně s Adamem v rámci Kilometer Kids, ale má na trati Alex, takže mu věřím taky.

7.30 Final Countdown. Start! Fotím je a křičím - já tady vůbec hodně křičím, což je pozoruhodné. Doma jsem měsíc kašlala a nemohla vůbec mluvit. Tady žádné problémy s průduškama nemám. Už v polovině závodu na trati vidíme jen Lucku, bez Charlieho. Běží si své tempo a vypadá dobře. Charlie je o kus dál, asi přepálil začátek a teď má pauzu. Vypadá taky dobře. Jediné, co nevypadá dobře, je trať samotná, neboť vede po silnicích mezi obchodňáky a parkovišti a závodníci vypadají jako aktéři z filmu Český sen. Netrénovaná Lucka dobíhá v neuvěřitelném čase 31.54. Jediné, co od ní slyšíme, je Kurva! Kurva! Když se vydýchá a ochutná občerstvení, přibíhá i Charlie. A pak, při vyhlašování výsledků, kterému ze zdvořilosti přihlížíme, volají Lucčino jméno. Neuvěřitelné. Získává bronzovou medaili ve své kategorii. Předběhla všechny ty vystylované běžkyně se sluchátky na uších a Nike na nohách. Jen tak. Při svém úplně prvním závodě v životě. V botech z dětského oddělení obuvi. Je fantastická a my všichni jsme hrozně dojatí a hrozně pyšní. A to nám ještě přiznává, že špatně odbočila na trať 15 km a musela se kus vracet. Medaile na jejím krku je důkazem toho, že je to fakt ve všech ohledech zcela výjimečná žena. A že si tady od prvního okamžiku plní svůj american dream. Bravo, Luci!

10.30 Celá rodina včetně nás dvou s medailistkou Luckou nasedá do auta a odjíždí do kostela North Star. Následující dvě hodiny navždy změní naše vnímání náboženských obřadů. Předesílám, že Lucka do kostela nechodí a já znám je katolické mše. "Kostel" tady, to jsou dvě velké přízemní budovy ve svahu. Míří sem v neděli dopoledne zase tolik aut, že dopravu řídí policie. Při vjezdu do areálu podle pokynů na tabuli rozsvěcíme světla u auta, což je znamení, že jsme tady poprvé. Dostaneme lepší parkovací místo hned u vchodu a osobního průvodce. Když ptáčka lapají... Kostel vypadá jako škola nebo něco podobného. Můžete si načepovat kafe zdarma, posedět v křesílku, dát dítě na hlídání do nedělní školy. Když se zavřu na toaletě, najdu na dveřích cedulku se vzkazem. You are wonderful person. Alex tam najde vzkaz: Share your beautiful smile. Bůh má smysl pro humor. A pak přijde čas si vybrat sál, kde se koná mše. Je to křesťanská komunita, ale nejsou to katolíci, spíše všichni ti ostatní. Asi nejvíce protestanti. Takže žádné kříže, oltáře, svaté přijímání. Místo faráře přichází pastor s mikroportem a vybrané citáty z Bible nám vysvětluje v powerpointové prezentaci. Při hudebním vystoupení mše připomíná casting na Superstar, při chvílích u tabule zase předpověď počasí. Záznam zahájení mše k vidění zde:http://www.youtube.com/watch?v=DlXEJQe0J24&feature=youtu.be

Pán přede mnou čte Bibli z ipodu. Obsah kázání s citáty dostáváme v tištěné podobě k domácímu opakování. Na závět opět nastupuje kapela a sál po společné modlitbě povstává a zpívá. Je to prostě...zvláštní. Když se vybírá na charitu či na kostel, putuje košík sálem a lidé do něj vkládají bankovky sami. U nás by z něj bankovky spíše vybírali, proto zvonek nedají ministranti z ruky. Zaplať Pánbu. Tady měli místo ministrantů bubeníka v čepici, směje se Lucka. No jestli skutečně dělají charitu v rozsahu, ve kterém to avizují, tak kolobouk dolů před celou komunitou.

13.00 V mexické restauraci Moe´s alias restauraci U Očka známé ze Simpsonových skutečně plní včerejší sliby ze stadionu. K velké kole máme burritos zdarma. A navíc nachos. A papličky k tomu. Úžasná neděle ve fast foodu. A odpoledne začínám stahovat fotky. A večer píšu. A v noci píšu. A zítra brzo ráno hurá do Atlanty.

Dobrou noc.

Váš Zoufalec