Příjezd - čtvrtek 12. září večer

Venku je ještě tma, ale v kuchyni se svítí. Alex v hedvábné noční košilce připravuje svému Carlikovi snídani a sendvič do práce. Na krbové římse jsou vystaveny fotografie všech usměvavých a krásných členů rodiny. Kuchyní voní káva. I love you. I love you too. Vášnivé objetí a polibek na cestu do práce. Se schodů schází malý Adam, ke snídani má teplé vafle s marmeládou a smetanou. Dobré ráno, maminko. Adam sedí a způsobně snídá. Sedím tiše na gauči a zírám na to jako na filmovou scénu. Do kuchyně přichází i poslední zde žijící člen rodiny, středoškolák Petr. Co je to tady za komedie? ptá se. My máme snídani? Filmový pásek se zadřel. Střih. Všichni se té povedené taškařici na uvítanou smějí. Já s velkou úlevou! Takže další střih.

Je čtvrtek večer. Odjíždíme z Atlanty po hlavní cestě I-75 směr severozápad do Kennesaw. Z auta zvaného Lola vidíme nejvyšší budovy Atlanty, zlatou kopuli Kapitolu, sídla státu Georgia. Baseballový stadion. Univerzitu. Cesta má až 8 pruhů v jednom směru a začínáme se pomalu adaptovat na větší měřítko. Tady je prostě všeho víc, bez legrace. Víc lidí, víc aut, větší vzdálenosti a větší auta. Cesta trvá kvůli ucpané cestě skoro hodinu. S to jedeme v úplně levém pruhu, který je podle Charlieho vymezen pro auta, v nichž jede více než jeden člověk, a pro motorky. Je to spravedlivé, na životní prostředí a zdravý životní styl se tady velmi dbá. Ostatní auta neekologicky řídí osamělí řidiči, kteří mají své čtyři pruhy, navíc dva pruhy jsou pro záchranáře, policii, hasiče. Bouračky, naštěstí jen lehké, jsou na denním pořádku a pořád někde něco bliká nebo houká. A pokud vám součet pruhů nevychází, je tady ještě jeden za žlutou čárou ve středu mezi oběma směry, a ten je plný kusů pnemumatik a nablýskaných kousků aut po bouračkách.

Kennesaw je moderní město asi 35 km od Atlanty. Vzniklo v podstatě za posledních dvacet let a pořád se buduje. Když nám Alex ukáže starý dům starousedlíka, je to pro obyvatele Evropy k smíchu. U nás je stará tak gotika. Ta novost prostředí je znát. Staví se nová města, čtvrti, podniky, a všechno vzniká podle současných nároků. Veřejný prostor je tady velmi upravený, vysázený květinami a už ten příjezd činí člověka tak nějak šťastějším. Dům Alex a její rodiny vypadá jako reklama z katalogu. Domy mají všechny dřevěnou konstrukci. Jsou jednoduše postavené za tři měsíce, cihlový by se stavěl rok. A když přijde tornádo, budou oba stejně v okamžiku pryč, zcela pragmaticky vysvětluje systém výstavby nových rodinných domů Alex. Ona sama je takové menší tornádo, takže je v této oblasti určitě odborník.

Lucka vybalí z kufru všechny dárky a skoro nic v něm nezbude. Já vybalím dárky a mám stále zatýkací kufr. Slivovička na přivítanou a hned po večeři jedeme ven, abychom s LUckou neusnuly. Swift - Cantrrell park je plný běhajících dětí i dospělých věch věkových, národnostních, váhových i intelektuálních kategorií. Venku je fakt teplo, černoška je navlečená do zateplené soupravy a na hlavě má pletenou čepici. Spokojeně si funí kolem nás. Počty sportujících dětí i dopělých jsou v této oblasti USA fascinující. Prakticky tady nemají otylé děti, všichni běhají, hrají tenis, fotbal, baseball. Je to podle Akex snaha vést zdravý život s dostatkem pohybu a zdravější stravou. Takže se můžeme houpat na houpačkách společně s dětmi a nikdo se nepohoršuje, naopak. Navíc se nová sportoviště nestaví z peněz města, ale sponzorských příspěvků a darů. Padáme únavou, u nás jsou dvě hodiny ráno, z auto-prohlídky jednotlivých čtvrtí si moc nepamatuju. Všechno mi to splývá v mlze. Po sprše padáme do postele a nebýt mého budíku v mobilu, který zvonil o půlnoci místního času, spala bych určitě celou nocl Jenže zkuste se po třech hodinách spánku po dvou dnech vzbudit v cizím pokoji a hledat potmě zvonící mobil v některé z tašek. Naštěstí zmlkne a já znovu upadám do bezvědomí. Je ráno, pátek třináctého. A nový den plný nových dobrodružství začíná tou idylickou snídaní u Whiteů doma...

Nebyla to dnes třeskutá prča, ale novým čtenářům opakuji starou pravdu. Zápisky si píšu hlavně pro sebe, takže někdy to není taková legrace, jak byste si přáli. Když jsem unavená nebo hladná, jde sranda stranou. Že, Alešku?