První let

čtvrtek 12. září

Je čtvrt na dvě v noci českého času. Už zase s Luckou lítáme vzduchem a nemůžeme se toho nabažit. Nejde však o letadlo, v němž jsme strávily posledních12 hodin. Houpeme se na houčkách v Legacy Parku a pozorujeme člověka, který se nedaleko nás na trávníku učí nasucho házet udici. Jsme v Americe, zemi netušených možností a obrovské svobody. Nespaly jsme už něco přes 30 hodin a naše vnímání je v rovině alfa. Takže se musíme vrátit domů k Alex do města Kennesaw a jít spát. A já se musím ve vyprávění vrátit o den zpátky. Letadlo do Paříže právě startuje z Letiště Václava Havla v Praze...

07.10 hod. Airbus Českých aerolinií je svědkem Lucčiny vzdušné premiéry. Při odbavení se nám podařilo změnit sedadla, která nám vyplivl na palubním lístku automatický odbavovací kiosek. Neptejte se, jak jsme zvládly odbavit se samy, prostě ten automat nám vyplivl čtyři letenky, se kterými jsme se dostaly až na druhý konec světa. Přesto jsme využily komunikativnějšího lidského potenciálu, a tak Lucka sedí u vytouženého okýnka a chystá se na svůj první vzlet. Je to krásná, emocemi nabitá chvíle. Než dáme první colu a kávu a sušenku, jsme v Paříži na letišti Charles de Gaulle. Po dobu letu se nic mimořádného nestalo. Očekávaný záchvat úzkosti, paniky, závratě či nevolnosti se nedostavil. Už i LUcka ví, že létání je nejbezpečnější způsob dopravy. Dokud letadlo nespadne, prakticky nic se vám nemůže stát.

10.30 hod. France is very crazy country, isn´t it? Žertujeme ve výtahu s pánem, který hledá stejný terminál i stejný gate jako my. Když vyzvídá, ze které země pocházíme, řeknu zkusmo, že z USA. Je zjevně potěšen. Při odletu později zjistíme, že je to Američan. Cesta z terminálu 2D na terminál 2E nakonec pro tak inteligentní lidi, jako jsme my, není tak složitá, jak vypadá na všech pláncích letiště. Je třeba se spoléhat na piktogramy a jednoduché nápisy s čísly, protože když francouzský hlas v shuttle - minibusu řekne "2E", zní to, jako by si někdo říhl. Letiště má fakt kouzelnou atmosféru, jsme nadšené. Vůbec nikdo nás nekontroluje, s lístkem z Prahy se dostaneme až do letadla bez jakékoholiv vyptávání, kontrol či obávaných rozhovorů s Francouzi. Pronesly bychom na palubu nejen chleba s vysočinou, ale i krabičku semtexu. Malý Airbus z Prahy střídá macek Boeing. Fronty jsou nekonečné, speedy boarding (zakoupení přednostního nástupu na palubu) začíná postrádat smysl, protože ho má tak polovinu cestujících. My ne. Letušky společnosti Air France jsou určitě starší než já a opět boří zažité představy, že letuška je mladá a krásná. Ony mají šarm. Jediný letušák na palubě je černoch, mladý a vcelku pohledný svalovec. Asi proto ho od startu až do přistání schovávají za závěsem v části !"Seul l'équipage". Francouzština je asi sexy jazyk, velmi libozvučná, ale nepochopíte nic. Kdyby nám kapitán lodi oznamoval, že letadlo bylo uneseno, upadl mu podvozek nebo došlo palivo uprostřed Atlantiku, nic bychom netušily. Poté, co úvodní hlášení vyslechneme i v angličtině, soudím tam podle úvodního oslovení Ladies and gentleman´s, platí totéž . Je to svým způsobem osvobozující. Omezíme proto konverzaci na slova jako Coke, please nebo Cofee with cream a milé úsměvy. Ty nás poněkud opustí v okamžiku podávání jídla. Let trvá 9 a půl hodiny a převážnou část není z okýnka vidět nic než mraky nad modrým Atlantikem, takže na každé zpestření se člověk těší. Ukáže se, že při rezervaci letenky přes internet jsem zaškrtla vegetariánskou stravu - v domnění, že si vybrat musím. A další volby jako muslimské jídlo, košer menu nebo bezlepková dieta ve mně tehdy vzbudily paniku. Takže celé letadlo si právě pochutnává na kuřeti nebo rizotu s parmezánem, později na horké pizze a dalších lahůdkách, zatímco my s Luckou dostáváme tácky s krabičkama se studeným čočkovým salátem, teplou jasmínovou rýží a dětskou výživou. Ovšem vůbec najzajímavější je poslední krabička s průsvitnou tekutinou, opatřená štítkem s černým tučným nápisem VG/VLML TCR688SH300. Snad se mi do zápisků podaří vložit fotografii, která tuto věc dokumentuje (jinak nějaké fotky jsou i na facebooku, pokud jste mými přáteli). Skutečně jsme s Luckou vážně přemýšlely o tom, že je to nějaká kontrastní látka, kterou máme vypít před rentgenem na letišti nebo CT vyšetřením. Když jsem se jedné letušky zeptala What is ist?, přestala se na chvíli kontrolovat a užasle řekla: Water! A pak se doslova zlomila v pase a chytla záchvat smíchu. Ještě jsem položila doplňující otázku, jestli to není něco z nemocnice, tak to už byla její smrt. No proč jsme k vodě dostaly nůž v sáčku, to už nám nikdo nevysvětlil. Pak jsem na to ale přišla sama: Je to vodní paštika!

I když únava na nás dopadala každou chvíli a občas jsme zdřímly vsedě, přesto nás po cestě potkalo i několik dalších vtipných momentů. Třeba když jsem Lucce řekla, že podle informací na obrazovce je venku teplota -49 stupňů Celsia. Ona se tak zadívala z okýnka a pak řekla: Tím se vysvětluje, proč nevidím žádné ptáčky! Málem jsem si cvrkla. Letěli jsme ve výšce asi 10 kilometrů nad zemí. Pak dodala: To by z nich byli ledňáčci. Načež, nekecám, se podával další degustační chod společnosti Air France, kterou byl - i pro vegetariány - ledňáček. Něco si člověk fakt nevymyslí... Naštěstí jsme trojsedadlo H-K-L v řadě 45 měly jen pro sebe. Ten let byl fakt dlouhý, skoro nekonečný. Když je člověk nevyspaný, unavený, má toho na konci celkem dost. A to nás čekala další zatěžkávací zkouška: pohovor s imigračním úředníkem.

Letiště Letiště Hartsfield-Jackson International Airport (ATL) je podle statistik nejrušnějším na světě neustále od roku 1999. Má přes 200 gateů (v Brně máme dva, dvoje dveře vedle sebe). Ročně odbaví asi 85 milionů pasažerů .Mnozí z nich přilétají do této vzdušné brány USA z jiných zemí, čímž se vysvětlují skutečně extrémně dlouhé fronty k imigračním přepážkám. Přál jsem si jediné: ať se nedostaneme k nějaké agresivní černošce. Takže samozřejmě jsme stály v řadě, sledující postupně blednoucí tváře před černou ženou za sklem. Já nevím, jestli mají tito státní úředníci přímo v popisu práce být nepříjemní, ale tato slečna byla adeptem na Prudiče roku, I když jsme předstoupily s Luckou společně a snažily se jí vysvětlit, že mluvíme špatně anglicky, rozdělila nás. Takže já jsem ji sice zaskočila svými odpověďmi - Kolik mám peněz s sebou? Dvě kreditní karty. A taky budu bydlet v rodině directora, kde budu mit everything! Ovšem u Lucky se tato hladová žena vyřádila. Mezi kusanci do mrkve a sendviče ji kladla další a další otázky a vytáčela ji tím, že odmítala mluvit pomalu a srozumitelně. Já jsem té tortuře zdáli přihlížela a nemohla jsem dělat nic. Naštěstí jí nakonec razítko dala. Taky nám přišly kufry, takže se vše jevilo pozitivněji. Zaškrkly jsme podle všech doporučení a pokynů v celním prohlášení, že vezeme s sebou jídlo. Když jsme poté procházely agriculture control a viděly jsme, že náhodně vybírají zoufalé turisty k sekundární kontrole a zavírají je vyděšené do prosklených kukaní i s celním prohlášením, kufrem a výčitkami nad jeho obsahem, opět nám zatrnulo. Slivovice v plastových lahvích, kila cukrovinek, to by mohl být další zásadní problém. Naštěstí jsme u kontroly nevzbudily žádný zájem a ocitly jsme se v příletové hale. A tam, ještě než jsme se vzpamatovaly, nás čekal nažehlený americký gentleman Charlie. Hurá! Jsme v Americe! A jedeme k Alex domů, do města na předměstí Atlanty, do Kennesaw. Venku je šílené vedro, čas se o šest hodin posunul zpátky a je zase odpoledne. Alex do telefonu křičí Panebože, vy už jedete? Já to nestihnu! což v překladu znamená Jsem moc ráda, že jste tady, snad bude na cestě traffic a nedorazíte zbytečně brzo.Ale o tom až zítra. Teď je tady pět hodin ráno, sedím zavřená s křeslem v prádelně, abych nerušila spící dům, a píšu. Jdu hledat fotky a taky brufen. Takže brzo v pokračování zápisků ahoj. A pište komentáře! Je to naše jediné spojení s domovem!!!