Čtvrtek 12. září 2013

Letiště Václava Havla Praha

A tady bydlí letadýlka? Každý, kdo Lucku zná, jistě pochopil, že jsme dorazily na letiště. Pokud jde o to, udělat Lucce radost, asi bychom tady mohly i skončit. Teď ji s láskou pozoruju, jak stojí u skla a pozoruje osvětlené ranveje a čekající letadla s naprosto čistým nadšením a zvídavostí. Já hlídám kufry a snažím se zaplašit, jak jinak, první migrénu. Užily jsme si šampaňské ve vlaku, olympiádu ve vzpírání s dvacetikilovými kufry na všech schodech pražského metra - a to nemyslím ty jezdicí. Sice jsem našla na stanici metra letáček Cestujeme s kočárkem, který byl plný skvělých rad, jak nejšikovněji nosit do schodů kočárek se třemi koly a se čtyřmi koly, ovšem radu, jak se těmto schodům vyhnout, pokud jste sama s kočárkem a ve volných chvílích neohýbáte železo, jsme nenašly. Moje nožní klenba se tak po smýkání "zatýkacího kufru" zase o kousek zhroutila a začala mě po vlakovém dýchánku (šampaňské, hrozny, chilli brambůrky, bageta) děsně pálit žáha. A pastilky Rennie jsem do své lékárny zn. MASH samozřejmě nezabalila.

A přitom to tak pěkně začalo - rozloučila jsme se s doma s Marťou, Jarka nám donesla poslední Cargo Alexandra. Ještěže jsem z kufru odstranila prakticky všechno oblečení. Já mám s sebou velký, tzv. zatýkací kufr známý z Prázdnin v Římě s Jardou K. Lucka má kufr poloviční, ovšem přinejmenším stejně těžký jako je můj. V USA je patrně velký nedostatek cukrovinek, protože naše kufry připomínají zavazadla obchodního zástupce korporace Sfinx, Nestlé a Sedita. Dva kufry, dva batohy a dva zoufalce naložil do auta můj nejmilejší syn Cahla, a protože jsme vyrazili včas, stihli jsme si ještě užít okružní vyhlídkovou jízdu Hranicemi bez nějaké větší nervozity a vlak jsme stihli. Díky, Radečku!

Čeká nás ranní let do Paříže a velmi rychlý přestup na let do Atlanty. Ten potrvá 9 hodin a 20 minut. Vzhledem k tomu, že už v tuto chvíli jsem vzhůru 20 hodin, nelze se divit poněkud pomalému a ospalému začátku zápisků. Ozvu až z našeho přechodného nového domova na předměstí Atlanty. Do té doby snad v sobě udusím migrénu a vykřesám jiskřičku humoru.

P.S. Lucka si ještě stále prohlíží letadýlka, teď už na výstavě fotek v odletové hale. Už se těším na její komentáře, až konečně, poprvé v životě, usedne do skutečného letadla.