Pátek 29.června

Sozopol

Wi-fi připojení v hotelu pár dní nefungovalo, tudíž jsme znejistěli našeho tátu doma, a upadli jsme do dovolenkové apatie. Napřed jsme pořád spaly, to Turecko nám dalo zabrat. Pak přišel příliv a vyvrhl na pláž neuvěřitelný bordel, v němž chyběly jen lidské ostatky. Šly jsme se s Marťou projít při západu slunce směrem k zátoce mušlí, naše oblíbená trasa. Ale v jindy zcela čité klidné hladině nebylo vidět na dno a lépe bylo se do moře nedívat vůbec. Racci tady létali v houfech a to šumění moře bylo, je a bude TAK uklidňující. Ovšem uprostřed naší pustiny se náhle začalo stavět něco přímo na pláži, až z toho nakonec vyrostlo zastřešené pódium, taková bulharská Záhorská scéna. Ze zvyku jsem to obkoukla, protože vím, jak naši chlapi brblají, když mají pódium stavět na kamenitém nádvoří. Asi pojedou na školení sem, protože tady ten kolos stál na písečném svahu svažujícím se k moři! Stavbou to však neskončilo, nastoupili mistři zvukaři, a testovali aparaturu a zejména naši trpělivost. Kvílení, hučení, dusot, bicí a obrovská tlaková vlna z obřích reproduktorů, která vyhnala z moře všechno živé do okruhu několika kilometrů. Lidé, sice naštvaní, zůstali. Proto jsou asi v potravinovém řetězci tak vysoko.

Na hotelu nic nového. V pokoji nám jeden den vypadla dřevěná futra u dveří do koupelny, naštěstí to skončilo jen naším šokem. Té slivovice jsem měla rozhodně vzít aspoň litr. Potom vypadla dvířka od stupačky. Velkou místní specialitou je také střídavý elektrický proud v zásuvkách, které sice nepotřebují adaptéry, ale proud v nich jde jen střídavě - asi tři sekundy ano a pak sekundu ne a zase znovu ano a ne. Moje nabíječky si tento způsob neoblíbily, a foťák vyloženě stávkuje. Šťávu nenasává, ale odevzdává zpět do sítě, takže když jsem opravdu potřebovala po celodenním nabíjení něco vyfotit, batery is empty. Jinak přijíždějí noví hoteloví hosté. Jsou to ty bílé nasrané postavy, co nevěřícně postávají v hale, u bazénu a pak na břehu moře, a pozorují staveniště, mraveniště a hlučnou nicotu kolem. Náš delegát toho má nad hlavu, jak nám sdělil, a je strašně unavený. Musel se starat o transport z letiště ráno a koupit dva výlety večer. No tak to jsou přímo nelidské podmínky. Proto taky zapomněl objednat výlet pro naše spolubydlící, přestože Jiřina mu to připomínala snad stokrát. Zato nám přinesl nabídku předmětů k půjčování, je jak jinak fascinující. Zejména seznam dvdček k půjčení je vyloženě lákavý, patrně už s Marťou nevylezeme z pokoje. Hrmelo, pršalo. Tučniačik v ZOO. Železný dědek. A sázka na jistotu - Bolek a Lolek na prázdninách!

Tak jsme se s Jiřinou a Přemkem vydali na výlet do Sozopolu. Hotel nezajiš|ťuje dobrovolně žádné spojení s civilizací, takže pokud chcete někam zavézt, musíte si zaplatit. Ve dne 3 leva na hlavu, po 8. hodině večer, kdy je hrozba urvání nápravy na cestě vyšší, je to 5 leva. Vyjeli jsme za slunečního světla, přesto došlo k nehodě hned po nastartování. Řidič neviděl auto za náma, a napral to do něj. V první chvíli mi hlavou blesklo, že jsme srazili nějakého toho tlustého velkého Rusa, co jich je plný hotel, plná pláž a plné apartmány všude kolem. Nakonec to navzdory děsné ráně dopadlo beze škod, protože místní jsou na svých vozech vybaveni speciálními gumovými nárazníky ze všech stran. Srdce mi přestalo zběsile tlouct až v centru starobylého Sozopolu. Prošli jsme trh se zeleninou a ovocem, křivolaké uličky s dřevěnými domky Baby Jagy, starý přístav připomínající sběrný dvůr - všechny, všechny lodě, malé velké, jsou neuvěřitelně rezavé. Chtěla bych tak hrozně fotit, jsou tu krásná zákoutí, neuvěřitelné stavby, malebné dvorky a úžasné restaurace nad mořem. Vše totálně, úplně prázdné. Hlavní sezona tu prý začíná až 10. července.

Přes hlavní ulici plnou krámků s klasickými přímořskými blbostmi jsme došli až do nového Sozopolu, který podle Jiřiny vyrostl na louce za posledních dvacet let. V bufáči jsem si dala musaku, ovšem ta kolem té skvělé řecké ani neprošla. Ale bulharské pivo ujde, šopák je skvostný, a tak si užíváme atmosféru města. Skutečného města! Jedeme taxikem i zpět, žádná štreka pěšky přes výmoly. To je Amerika.

Radost nás opustí hned po návratu na hotel. Na tom pódiu na pláži se koná nějaký festival, který později přejde v technopárty. Před těmi basy není úniku ani za zavřenými dveřmi. Když konečně usínáme, přijde ohňostroj. Prima. Když ráno vstávám o půl páté na východ slunce, párty je stále v nejlepším proudu. Já přirozeně k moři nevidím, ale když si představím ty opilce a tisíce kelímků v moři, přejde mě chuť jít fotit zázraky přírody. Takže znovu neprodyšně zavřít a zkusit spát.

Je ránom, a já jsem stále ještě nenašla odvahu jít se k moři podívat. Jen doufám, že najdeme kousek čisté pláže a konečně se budeme opalovat. Jinak se vrátíme domů bílé. Ochranný faktor v krému dělá své. Krátí se nám to, a zítra už letíme domů. Se sousedkami na balkóně cvičím denně ruštinu, tu využívám prakticky všude. Nu vot, kaněc fílma. Máme před sebou poslední večer, tak uvidíme,k zda-li bude stát za další zápisky, nebo tímto končím svůj deník z Bulharské pustiny. Zatím netoužím ani tak po domově, jako po CELÉ roli toaletního papíru, kterou se budu utírat do libosti. Tady je toaleťák stále nedostatkovým zbožím, a když nám nějaký v koupelně nechají, je to zbytek po vedlejším pokoji. Jak přibývá hostů, také nám ubývá ručníků. Spěcháme zpět na pokoj se podívat, zda ještě máme každá svou postel a svou peřinu.