Středa 27. června

Výlet do Asie aneb Istanbul z pevniny i z vody

Ze zpožděním - nefungovalo tu wifi, ale přece...

Včerejšek js me nějak přebyly u vody, objevily jsme skutečný malý obchod jen pár minut prašnou cestou od hotelu (Už nemusím nosit vodu jako soumar z Černomorce, hurááá!) a v něm dokonce docela zajímavý výběr ovoce, a mají i veku a máslo, tudíž večeře je jasná. Dvě hodiny před půlnocí odjíždíme na výlet do Instanbulu. Jedeme na jih, takže máme jen kraťasy a trička a batoh na záda. Kdybych tušila, jakým autobusem pojedeme, přibalila jsem nám ještě oteplovačky, a kdybych věděla, jaké bude v turecké metropoli počasí, do batohu bych přihodila ještě pohorky a větrovku a dva deštniky. Jenže člověk nikdy neví, co ho čeká. A Zoufalec by měl vždy očekávat nějaké zádrhele, takže to vlastně není nic překvapivého.¨

Autobus byla prastará Karosa, zájezďák, v němž je nejvíc sedaček a nejméně místa. Osazenstvo tvořili turisté z Ukrajiny, Polska, Slovenska a včetně nás dvou asi šest Čechů. Měli jsme bulharského řidiče Stojana, českou průvodkyni Irenu a polského průvodce Olega. Každá věta byla řečena rusky, česky a polsky, takže se do mikrofonu mluvilo prakticky nepřetržitě. Irena asi žije dlouhodobě v Bulharsku, má i bulharské jméno a hlavně bulharský způsob mluvy. Její větné i slovní konstrukce byly zejména v češtině tak neuvěřitelné (jedno z jejích oblíbených slov), že jí prakticky (druhé nejčastější slovo) nebylo rozumět. Slyšeli jsme známá slova, ale smysl se vytrácel. Prakticky to slouží, že když se ti lidé potřebují neuvěřitelně jich je moc dostat tam a prakticky i zpátky, tak toho se může využít k cestě tam, prakticky i zpět. To je prakticky ukázka její neuvěřitelné mluvy, týkající se v tomto případě asi autobusové dopravy v Istanbulu. Naštěstí jsem rozuměla ruštině a něco jsem bardzo mocně chytala i z polštiny.

Až na turecké hranice byla klimatizace nějak zaseknutá, takže jsme si užili tureckou saunu, potila se i okna. Češi do Turecka nemusí mít víza, to ovšem neznamená, že si jen tak projedete hranice. Ostatní národnosti šly koupit víza k jednomu okýnku, pak jsme všichni stáli s davy další turistů u jiného okýnka pro červené kulaté razítko. Turek se na mě usmál, řekl ahoj, welcome, a bylo to. Pohoda. Pak řidič rozjel klimatizaci. Myslím, že ve tři v noci je rozespalému člověku zima i na Sahaře (no tak tam je v noci zima určitě), ale v tom našem autobuse by mohli převážet nanuky. Měla jsem s sebou jen tenkou šálu s puntíkama a ponožky, Marťa si naštěstí vzala přes tričko košili, takže jí mrzly jen nohy. Toužila jsem po slivovici, šále a čepici. No, nakonec jsme okolo šesté ráno dorazili do nějakého hotelu vedle - jak jinak - obrovského staveniště. Ale hotel byl útulný, měli jsme připravenou snídani a na čas přistavený jiný, turecký autobus k prohlídce města.

Istanbul je jediným městem na světě, které leží na dvou kontinentech. Přesný počet obyvatel není znám, odhaduje se na 12 až 25 milionů. To si nedělám srandu, to je citace z průvodce v českém jazyce, kterého jsem zakoupila v přechodném pominutí smyslů od otravného prodejce na ulici. Turci z venkova emigrují do Istanbulu ve velkém a každý rok se město rozroste o stovky ulic. A pokaždé, když už není v nové čtvrti dostatečně slyšet zpívané výzvy k modlitbě, postaví se nová mešita. Teď je jich ve městě asi 1300! Istanbul je obrovský, to je největší dojem z něj. Měří na délku asi 150 km a 50 km našíř. Evropskou a asijskou část rozděluje Bosporský průliv, který zase spojuje Mramorové (Marmarské) a Černé moře. Kdo sleduje Zoufalce a má ponětí o mých letošních cestovatelských skalpech, ví, jak mně potěšila věta z citovaného průvodce: Při uvážení historické a kulturní bohatosti, Istanbul je možné srovnat jedině s městem Řím, které prošlo obdobně pestrým vývojem. Jenže na Řím jsme měli s Jardou čtyři dny, tady jen 12 hodin.

Nám s Martinkou se Istanbul moc líbil už na první pohled. Byla to taková divočina, zábava, žádná bulharská pustina, kde je největší událostí příliv. Hned zrána, když jsme zahájili prohlídku historického poloostrova, začalo lít. Průvodkyně nám napřed oznámila, že se potí, jako by to někoho zajímalo, pak jsme rázem byli mokří všichni. A nastal zajímavý jev, hodný země obchodníků. Jako myši z děr se ze všech stran vynořili mladíci s náručí deštníků různých barev a běhali kolem překvapených hloučků turistů, také různých barev, a volali: Umbrella! Zóntik! Only 10 EUR! Usmlouvali jsme to na 5 EUR a koupili si jeden průsvitný. Martince se do crocsů okamžitě nabrala voda, posléze bahno. Takže jsme si nejstarší část města Hippodrom, dnes náměstí sultána Ahmeta, prohlédli jen zrychleně. Konstrukce Hippodromu začala v roce 203 n.l. po dobytí města Římany, tehdy se město jmenovalo Konstantinopol a bylo druhým hlavním městem Římské říše. Na place jsou dva falické symboly - tento výraz je speciálně věnován mým dětem z Bukovinky J Obelisk je nejstarší památkou ve městě vůbec, protože je z doby faraona, což už je nějaký ten pátek, asi tak 3500 let. Dovezli ho sem z Luxoru už 390 let př.n.l, a třísettunový sloup navzdory všem zemětřesením stojí a stojí. Mladší, Konstantinův sloup, je stejně jako zdi Kolossea v Římě plný děr po plátech z drahých kovů, které ukradli a roztavili na mince. Co na něm je a proč, už nevím, ale snad to nevadí.

Navlhlí a odspod mokří jsme šli do Modré mešity (Sultanahmet) z doby Osmanské říše na začátku 17. století. Všichni jsme dostali igelitový pytlík a museli jsme se zout. Vzduch v mešitě byl opravdu dost nedýchatelný. Lidé s odhalenými údy obého pohlaví dostali tyrkysové přehozy a museli se zahalit. Vešli jsme pod visícím řetězem, který prý byl instalován nad hlavní vchod proto, aby sultána shodil z koně a on šel dovnitř po svých. Ještěže jsme nemuseli na kolena, to bych asi nedala. Modrá se mešitě říká hlavně kvůli pásu tisíců modrých kachliček, ale ona je imponující už svou atmosférou. Mozaiková okna, bohatá, přebohatá malovaná výzdoba, posezení pro sultána uprostřed, nízko zavěšené lampy, sběrače sazí (používaly se na výrobu inkoustu). Kolem hlavního kopulovitého chrámu má komplex hend 6 štíhlých věží mešit, tudíž je identifikovatelný i z dálky. Jinak se ty mešity, paláce, harémiště, věže apod. dost pletou.

O dalších zajímavostech Instanbulu už podrobněji referovat nemohu, viděli jsme ještě zvenčí Chrám moudrosti, Sofiin palác, což vypadá vpodstatě stejně jako Modrá mešita, jen je to o pár set let starší budova. Dnes je tam sídlo vyhledávaného muzea. Už dost o památkách, protože těch není nikdy dost. Milovníci architektury prominou, tyto stavby vypadají prostě všechny orientálně. Je zajímavé to vidět, užitečné se před nimi vyfotit, ale chápejte, my lidé od Hostýna prostě máme k Turkům a Tatarům speciální vztah. Prostě jsme ostražití a občas čekáme na zázrak.

Nám se moc líbila projížďka městem, měnícím se podle čtvrtí. V jedné dokonce žijí Židé. V ulicích byl celkem pořádek, jen občas některý dům držel jen díky těm dvěma okolním. Řada Turků totiž v minulosti emigrovala, když v zemi probíhaly puče. Majetek jim nikdo nevzal, ale oni už se nevrátili. Víme, kde jsou, že? Krmí kebapem miliony Němců. A turecký stát s jejich domy nemůže nic dělat. Ale jinak se tu čile staví, zvláště v posledních letech. Po Bosporském závěsném mostě, 64 metrůnad mořem, jsme jeli něco přes kilometr. Za těch pár minut jsme se z Evropy dostali do Asie. Most spojuje kontinenty od roku 1973 adnes už má mladšího bráchu. Dříve to jinak než po vodě nešlo, dnes je to rutina. Zajímavý pocit. Jdu na sever, jdu na jih. Jsem v Evropě, jsem v Asii.

Město se rozkládá kaskádovitě kolem vody, pomalu vykouklo sluníčko. Jistě, všude čouhají nad domy štíhlé věže mešit, ale jinak je to taková zajímavá a moderní metropole. Asi to dělá ta všudypřítomná voda. Protože jsme se s Martinkou docela bály se vydat samy do ulic, protože jsme netušily, kde jsme ani kam máme jít, koupily jsme si ještě plavbu lodí Bosporským průlivem. Bankomat fungoval a dal mi na výběr, zda si chci za poslední koruny vybrat turecké liry, eura nebo americké dolary. Fascinující. Měla jsem v peněžence eura, turecké liry, bulharské leva a nějaké české koruny, ale všechno jsme to utratily. Platit tady můžete také čím chcete, zvláště eurem, které je k turecké liře asi 1:2. Projížďka lodí kolem evropského a poté asijského břehu s nakukováním lidem do oken nás moc bavila. Organizace plavby byla zkouškou trpělivosti pro všechny účastníky. Musím konstatovat, že Turci to měli vychytané skvěle. Poláci dělali zmatky jako vždycky, ale korunu tomu mezinárodnímu hemžení udělali tentokrát Maďaři, kteří nasedli do autobusu, aniž by měli zaplacíno - další šílený výraz naší průvodkyně Ireny (Už máte VYFOCÍNO? )

Bosporská úžina spojuje dvě moře, dva kontinenty a dvě části jednoho města. Voda z Čermého moře je méně slaná a proudí na povrchu, zatímco voda z Mramorového moře je ve čtyřicetikilometrové hloubce. Hladiny obou moří jsou také v jiné výšce, až o40 cm, což se zdá neuvěřitelné. Proto je v Bosporu silný spodní proud a plavba větší lodí vyžaduje velkou zkušenost. Jednu obří několikapatrovou loď potkáváme. Snad není kapitánem Ital.

Tečkou za zběsilým poznáváním Istanbulu neboli Cařihradu jsme udělaly na Egyptském trhu neboli Bazaru koření. Tržiště zde stávalo už za éry byzance a prodávalo se zde koření z Egypta, odtud ten název. Tržiště je zčásti zastřešené pod olověnými kopulemi, ale prodává se i všude kolem, venku, v uličkách, v celé čtvrti. Je to mumraj, blázinec, mám strach, že Marťu ztratím. Bohužel, času je málo, peněz ještě míň. Martinka si přeje tričko s nápisem I love Instanbul.

Cesta zpět utekla mnohem rychleji, jedeme a slunce zapadá. O půlnoci už jsme zpátky doma na hotelu v bulharské pustině. Nebýt toho trička, ani nevěřím, že se nám celý výlet jenom nezdál. Chceme jen spát, spát, spát. Nic jiného se tady taky dělat nedá.