Letní verandu zaplavily sluneční paprsky. Ze studeného příbytku se stalo na pár hodin opět místo, kde lze brát intenzivní sluneční lázeň.

Sedím zabořená do křesla, s tváří nastavenou slunci, a připadám si jako vybitý telefon připojený k nabíječce.

Vnímám to teplo a mám zavřené oči. Proto mě vůbec nerozptylují neumytá okna ani květiny na nich volající po vodě. Jediné, co ještě umocňuje sílu tohoto okamžiku, je vůně čerstvé kávy. Můj muž se tak ponořil do odpočinku, že už hlasitě oddechuje na gauči. Sedíme s Marťou v křeslech, popíjíme horkou kávičku a děláme si z něj legraci. Neprobudí ho ani naše chichotání, ani vtipné poznámky. Je v limbu a šťastně se usmívá.

Právě jsme se vrátili z pětikilometrové vycházky po zledovatělých cestičkách. Tváře máme červené, nosy zmrzlé a konečky prstů pomalu roztávají. Nastavujeme tvář slunci stejně jako při chůzi venku, akorát teď jsme zavření ve skleněném akváriu a zmáhá nás příjemná únava. Vítr tu nefouká, nikdo na nás nekouká, čas se na chvíli zastavil a vrátil nás do lenivého letního dne.

Kdo jako já vyrostl ve velkém domě, který se nedá vytopit, můj vztah k měsícům listopad až únor chápe. Potkala jsem nedávno jedno kamaráda, v jejichž obrovském tajuplném a nádherném starém domě jsme si v dětství hrávali. Zeptala jsem se: Jak je? A on odpověděl: Zima. Víc slov netřeba. My prostě víme, co je probouzet se s párou u pusy a dosedat na ledové prkýnko. Milujeme horké nápoje a horká jídla a jíme hltavě, než vystydnou.

Zima je pro nás v žebříčku oblíbenosti na stejné příčce jako peklo.

Ale sníh a mráz nejsou na zimě to nejhorší. Nejvíc trpím, když je týdny šedivo, pod mrakem, a ještě hrozně fouká. Pokud jde o počasí, můžeme si povídat dlouho. Rozlišuju jednotlivé nuance a ano, jsem Češka, málokdy se mi počasí zavděčí. Když však svět zalejí sluneční paprsky, taju jako sněhulák. Vezmu na milost i leden. Dobíjím baterky, nastavuji tvář UV paprskům bez ohledu na nové vrásky. Slunce, nezacházej ještě!

Má prosba opět nebyla vyslyšena. Slunce zmizelo za šedou oponou a najednou se citelně ochladilo. Z usychající květiny padá list a zbytek kávy je studený. Na skleněných dveřích vidím zbytky písku ze Sahary, popílek z komínů a stopy kyselého deště. Za prosklenou verandou raději rychle zavřu dvoje dveře, ať se tam do jara děje cokoliv. Teď konečně odstrojíme vánoční stromek a jeho suchými větvemi zatopíme pod kotlem. Loňský rok vyletí komínem a já si na něm naposledy ohřeju své ztuhlé tělo. Ježíšku, děkuju!