Zatímco večer usínám někde mezi slovy dobrou a noc a okamžitě upadám do hlubokého spánku, ráno mě vzbudí sebemenší šramot nebo světlo. Navíc, když do ložnice vedou prosklené dveře a naproti postele je velké okno.

Můj muž je vcelku ohleduplný, pokud mu vysvětlím věci dostatečně naléhavě a jednoduše.

Třeba že když si ráno rozsvítí, po moravsku rožne, vedle v pokoji, vzbudí mě to. Nebo když jde krmit naše morče Chalana do morčárny, která je přímo naproti okna do ložnice, světlo pronikne i přes žaluzie, protože okno je otevřené na ventilačku. Nemluvě o tom, že slyším, jak si s morčetem povídá. Jak morče lomcuje klecí a dožaduje se snídaně. A občas mám pocit, že slyším i jejich společné chroupání, protože se dělí o stejnou zeleninu.

Já vstávám o hodinu později než oni, nebo bych aspoň chtěla. Chápu, že v zimě je složité se v domě orientovat potmě. Takže co s tím? Můj muž problém vyřešil po svém. Než jsem zjistila, co vymyslel, zažila jsem probuzení plné úzkosti. Vypadalo to, že po domě chodí zloděj s baterkou. Na stropě běhal proužek světla, který se přesouval až k nočnímu stolku, pak zmizel a objevil se za dveřmi. Naučeným pohybem jsem zašátrala rukou po vedlejší posteli, ale byla už prázdná. Vstala jsem a vydala jsem se zjistit, co se to děje.

Po domě chodil můj muž s rozsvícenou čelovkou na hlavě. Vypadal v tmavém pyžamu jako zapomenutý havíř.

Místo mlátka a želízka měl v ruce mrkev a řapíkatý celer. Když pohlédl směrem ke mně, oslnilo mě světlo vycházející z jeho hlavy a neviděla jsem vůbec nic, zatímco on musel vidět můj rozespalý a nechápající obličej jako na jevišti. Nevím, kdo na tom byl v tu chvíli hůř.  Pak jsem se začala smát a směju se skoro každé ráno, když svou světlušku zastihnu před odjezdem do práce.

Někdy vypadá jako zmáčený člen speleologické výpravy, když se po ránu vypraví v deštivém počasí pro noviny a rohlíky. Dnes jsem ho v kuchyni potkala a vypadal přesně jako doktor z ORL, protože měl na sobě bílé tričko a světlé pyžamové kalhoty. Měla chuť jsem na něj vypláznout jazyk. Sice mě i s tou čelovkou budí pořád dřív, než bych chtěla, ale teď je to aspoň mnohem zábavnější.

Škoda jen, že se dny začínají prodlužovat a za chvíli už bude ráno přirozené světlo.

Moje světluška zhasne a vrátí se až na podzim.

Do té doby mě bude budit řev ptáků na dvoře a sluneční paprsky, které mi nedají spát. Třeba aspoň občas nahmatám v sousední posteli nějakého havíře na dovolené, se kterým si uděláme jiné posvícení.