To si tak sedíte ve žlutém ušáku ve své dočasné laskavé pražské rezidenci, pracujete a za oknem najednou stíhačky.  Napřed burácení motorů a pak se podívám z okna a co myslíte. Byly tam! Přímo v mém zorném úhlu.

Jsem šťastná, že jsme v NATO a je mi vcelku jedno, co NA TO řeknete. I když v čele mnoha států jsou opět hodně máklí týpci, to zase jo. Ale mně je politika v tyto dny fakt ukradená. Nořím se do sebe, do knih, které mě obklopují. Každý večer vyrážím za kulturou a nepokrytě pozoruju ostatní divačky. Co mají na sobě, jaké účesy, doplňky. Řeči neposlouchám nikdy.

V mojí hlavě řádí módní policie, která nemilosrdně zatýká všechny v teplákách, otřesných modelech rifle a zakasaná halenka nebo v čemkoli, co připomíná kurz přežití ve volné přírodě.

V Národním divadle to bylo lepší, tudíž nudnější. Divadlo v Dlouhé dnes přineslo přehlídku všech dress codů, které si umíte představit. Musela jsem si napřed dát sklenku vína, protože jsem byla se stovkami dalších lidí dvě patra pod zemí. Když na jeviště poprvé vjela tramvaj, trošku jsem se vyděsila, že je to skutečné metro. Nevadí mi výšky, netrpím nějakou zvláštní klaustrofobií. Ale narvané prostory hluboko pod zemí, ještě provrtané tunely a nedaleko Vltavy, mně fakt nedělají dobře.

Proto když můžu, jezdím po povrchu nebo chodím pěšky. Když jsem nucena jezdit metrem, zásadně se pohybuju zády k nějaké stěně, sloupu, budce, a to až do chvíle, kdy vlak bezpečně zastaví. Děsí mě všechny černé kroniky o případech, kdy nějaký magor shodil někoho nic netušícího do kolejiště. Já jsem typická oběť metrového vraha.

Stačí, aby se ně mě při chůzi podíval, a hned si řekne: Cha! Ta už se ven nevyškrábe! A bude mít pravdu.

A co teprve kdybych uklouzla sama. Třeba na oleji…

Tento leitmotiv mě vrací zpět k zápisku o dnešním představení Mistra a Markétky v Divadle v Dlouhé. Bylo to – dlouhé. A musím říct, že snad poprvé v životě jsem si přála, aby to dlouhé představení trvalo ještě déle. Bylo to boží. Opět jsem chytla poslední lístek ve zcela vyprodaném divadle, a ještě strategicky zcela na kraji u východu.

Mladík přede mnou vypadal, že prodělává záchvaty mrtvice, protože mu neustále hlava padala na stranu, dozadu, dopředu. Nevím, jestli spal nebo si cvičil krční páteř, každopádně mi zavazel ve výhledu.

Musím ale zatleskat precizní výslovnosti všech herců, protože jsem rozuměla každé slovo. Vůbec jsem se nenudila, naopak.

Bylo to představení tvůrčího dua SKUTR, které dělalo i tu Rusalku v Národním, a by to hodně věrné předloze, samozřejmě zredukované o některé kapitoly. Nikdo zvlášť nevyčníval, fungovalo to jako celek. Skvělé herecké výkony, zábavné kostýmy, zvukové a světelné efekty, zajímavá choreografie. A co teprve, když nastavili zrcadlo! Od programu za 49 Kč, který přináší zajímavý kontext a zábavné ilustrace s citáty, po skvělého Jana Vondráčka v roli Wollanda, já jsem si to opravdu užila.

Jediným stínem byli zase lidi. Přijít do sálu potmě, když už se hraje, a zvednout celou řadu, rušit herce a pošlapat nohy těm blbečkům, co přišli včas, to snad dokážou jen Češi. Stejně jako letenky u okýnka mají vždycky lidi, kteří stáhnou roletu a celý let prospí, tak vstupenky doprostřed řady si zásadně kupují lidi, co chodí všude pozdě a strašně se diví, že tříapůlhodinové představení začalo včas. No ale to jsou jen malé věci. A člověk, jak známo, dělá milosrdenství. Jak to pak dopadne, je věc druhá.

Dnešní den dopadl skvěle. Ještě si dáme s mou dnešní spolunocležnicí Beatkou medovinu jako sladkou tečku na závěr dne a vida, půlnoc je dávno pryč. Některé zázraky se zastaveným časem zjevně fungují jen na divadle.

Ilustrace jsou z programové brožury Divadla v Dlouhé od Terezy Bartůňkové. Děkuji.