Tak jsem se dnes chystala do divadla, které je na programu až zítra. Naštěstí jsem to zjistila včas, když jsem kontrolovala začátek představení. Co s načatým večerem? To byste se asi divili.

Zachránit mě mohou ostatní, když mi nabídnou prostor, čas, jídlo, radu. Ale zachránit se musím hlavně já sama. Takže dnes netrajdám po divadlech, ale o samotě a v klidu pracuju, osnuju plány, pracuju, abych přežila. Tu odvrácenou stranu úžasnosti snad není třeba prezentovat. Tu dobře znáte. Bez peněz do Prahy nelez.

Přesto jsem prožila krásný slunečný den. Za oknem u pracovního stolu, ale i venku. Setkání u polopracovního oběda s vynikajícím jídlem, a v ještě lepší společností v The Bowls. Zde seznam ingrediencí v misce, kterou bych snad i vylízala: cizrnovo-zeleninové stew s arašídovým máslem / jasmínová rýže / marinovaná pečená brokolice / pečené batáty / pražené kešu s kokosem / nakládaná dýně / pečený kadeřávek & zelí / koriandr & jarní cibulka / sezam. Obrázek vlevo. Složení jídla vpravo si odhadněte sami.

Každopádně, vaření je taky umění!

Zcela jiný seznam jsem studovala o chvíli později, když jsem zašla do Galerie Jelení a Centra pro současné umění v Praze na Štrosmajeráku. Piotr Bury Lakomy zde v rámci výstavy Slepý Pew vystavuje dílo s názvem Dvojitá střecha, které tvoří: dva hliníkové deštníky, hliníková voština, barva, beton, skořápka pštrosího vejce. I další exponáty jsou fakt zajímavé, zejména Grafický román Stirling Snack and Dinner od Martina Kyrycha. Miluju deníky, zaplněné do posledního místečka. Můžu si listovat a obdivuju autorovu vytrvalost příběh rozehrávat.

V jedné místnosti ve dvorním traktu je i výstava Sarah Dubná – I’m Sick of Fucking and Not Knowing How to Rage. Mám k tomu celý papír kontextu, kdybyste měli zájem. Zde jen krátký úvod k těm do omítky vyrytým věcem, které jsou prý tetováním na zdi. „Výtvarnice promlouvá o pocitech vzteku a agrese, ale také o způsobech, jakými se s těmito emocemi učíme nakládat. Pro své obrazy využívá nalezené i použité textilie, štuky, omítky a zdi, do nichž někdy jemně, jindy agresivně, s hněvem a s razancí vstupuje. Bodá, škrábe, perforuje, drápe, trhá je na kusy, a poté zase seřazuje, skládá, sešívá, uklidňuje, dává jim nový vnitřní řád. Tím vytváří napětí mezi hněvem a smířením, rozrušením a klidem, bolestí a rozkoší.“

Ano, umění má vzbuzovat otázky. Jiné si ale budou klást studenti AVU a jiné zedník, který bude výstavu „deinstalovat“.

Příjemnou procházkou po Letné plné obchůdků, restaurací, umělců a hlavně kaváren, kterých je tu neuvěřitelné množství, se pomalu vracím do své rezidence. Opět nejede výtah, ve kterém jsem už jednou uvízla, takže nechám srdce pumpovat čtyři patra, naštěstí bez kufru či velkého nákupu. Poslední sluneční paprsky prostupují okny a káva příjemně hřeje i uvnitř.  A teď zpátky k mašině. I Úžasná Bára musí někdy usilovně pracovat, aby pak mohla lehkonoze tančit a sbírat krůpěje inspirace v dílech jiných autorů.