Život na malém městě má spoustu výhod. Většinu lidí tady znáte a víte, co od nich čekat. Málokdo a máloco vás překvapí. Příroda je deset minut pěšky z centra a do čtyř větších měst v okolí dojedete autem za půl hodiny. Občas ten velký svět zavítá i k nám, jako třeba při hudebních slavnostech nebo filmové přehlídce. Dnes začal třídenní maraton rozličných vystoupení Bystřice žije! a to přímo pod našimi okny.

Po roce další příležitost potkat „na městě“ všechny, které jsem dlouhou dobu neviděla. A zkonstatovat, že zase neznám více lidí v davu než minule. Přitom část z těch neznámých tváří mě halasně zdraví, občas prohodí pár vět, aniž bych měla sebemenší tušení, kdo to je? Naštěstí hluk z pódia dělá z každé konverzace kurz posunkové řeči a člověk si vystačí se širokými úsměvy a přikyvováním. Ale vrtá mi to v hlavě, to jo.

Stačilo by si sednout se skleničkou vína do okna a pozorovat ten cvrkot z nadhledu. Ale je fajn sejít do podhradí. Ve skupinkách sportovců postává můj muž, v uměleckých kruzích postávám já, a občas se propojíme. Těch padesát metrů zpátky domů jdeme nakonec přes dvě hodiny, protože vždycky narazíme na další známé. Nejsou to jen přátelé z facebooku, ale živí lidé, bez filtrů a vylepšení. Méně dokonalí, ale srdečnější. A hlučnější.

Snažili jsme se usnout se špunty v uších za zavřenými okny, ale stejně jsem měla pocit, že jsem si ustlala v první řadě pod pódiem.

Život v centru malého města má i řadu nevýhod. Žijete s každým štamgastem pod okny. Jedna z mých osobních životních zkušeností zní: čím větší debil, tím pronikavější hlas. Nejhlasitěji a nejdéle mluví vždycky lidé, kteří nemají co říct. Zvláště, když se jich sejde více pohromadě. Takže nás čekají dvě bezesné noci v pekle, odkud zenovou zahrádku ani nezahlédnete.

Rada dne #343 zní: Miluj souseda svého. Asi bude lepší špunty vytáhnout a jít dolů hulákat s nimi, zpívat a tančit, dokud nepadneme.