Tak jsme se konečně dočkali teplíčka. Ráno vstávám bosou nohou, je nejen teplo, ale i světlo, dokonce už před šestou ranní svítí sluníčko a obloha je modrá. Můžu snídat na terase, poslouchat švitoření ptáků a kochat se kvetoucí krásou svých kytek. Prostě idyla. Jenže po probouzení venku nenásleduje cesta na pláž nebo na plovárnu, ale jízda autem bez klimatizace do podkrovní kanceláře bez klimatizace a v odpoledním žáru zpět. Den dušení se ve vlastní šťávě.

Rozumějte, já mám léto ráda. Ale nemůžu za to, že mi vedro sluší jen na dovolené.

V běžném každodenním módu připomínám spíše vařeného humra s červenou rtěnkou. Můj termoregulační systém nepřetržitě hlásí poruchu, a pokud jde o pití vody a její cestu trávícím traktem, jsem jako průtokový ohřívač. Samozřejmě, nemám si co obléct, protože ať si obléknu cokoliv, po půlhodinové jízdě v autě připoutaná pásy to vypadá, jako bych v tom spala několik dní po sobě, a to velmi neklidným spánkem. Každá bota mě na zpocených nohou odře. A pokud jde o vlasy, účes aĺa slečna Olie to jistí. Kdybych si totiž své divoké kudrny rozpustile rozpustila, tak bych se určitě rozpustila. Vlasy hřejí jako královský hermelín.

Pár hodin v přehřáté kanceláři, kde topí zářivky a tři počítače, se myšlenky nezhmotňují, ale zkapalňují. Na židli zůstávají otisky zadnice. Paradoxem toho všeho vedra bez klimatizace je, že jsem dostala angínu. Nefučel na mě studený vzduch, nestřídalo se vedro s mrazicím boxem, neměla jsem ani zmrzlinu nebo ledovou tříšť. Pila jsem vlažný zelený čaj, v autě větrala okýnky a doma jsem se sprchovala odstátou vodou. A bác ho, v krku mi stejně zůstala jen dírka mrňavá, jak se zpívá v písni. Tak se při psaní blogu snažím vykašlat, zprůchodnit dýchací cesty a najít síly k dalšímu pracovnímu dni.

Závěr ze dne #340 zní: Lízejte zmrzlinu, vystavujte se průvanu a podle nápadu Jardy K. si v autě pusťte Českou mši vánoční. Třeba vás ochladí.

Hudební klimatizace