Věděla jsem, že ten den přijde. Den blbec. Den, kdy je všechno prdelí ke zdi, jak říkala moje babička. Den, kdy se systematicky hromadily špatné zprávy až do nočního výbuchu, kdy jsem andělovi ve dveřích urazila jedno křídlo. Ze vzteku, z pocitu bezmoci, marnosti. Co se děje? Vlastně nic moc. Prostě špatný den. Každý z nás ho zná.

Andělovi se snad podaří křídlo přilepit sekunďákem. Horší je to s vlastními perutěmi. Někdy se prostě neodlepíte od země, ani kdybyste se umávali k smrti. Poselství dne #339 zní: Někdy je lepší nebojovat s větrnými mlýny, ale lehnout si prdelí ke zdi a počkat, až se bouře přežene.