Je den, či noc? Tak si prý představuje začátek mého posledního blogu z cesty po USA a Kanadě Aleš, jeden ze členů výpravy. Jet lag neboli desynchronóza totiž s člověk řádně zamává, zvláště pokud cestuje časovými pásmy na východ. Tentokrát ale začnu jinak, jako Úžasná Bára: Bylo to skvělé putování a v pořádku jsme dorazili domů.

 

Poslední den v USA jsme se po snídani (americké snídani, tedy všechno bylo sladké včetně pečiva) vydali ke břehu Michiganského jezera, kam se vlévá řeka Sheboygan. Byl mlžný opar, kamenné molo klouzalo pod nohama a bylo to celé fotogenické. Byla jsem z toho nadšená. Konečně něco přírodního, nedokonalého, se zajímavým světlem. Od břehu odplouvala malá loďka s nápisem Last Chance. Vtipné to přišlo jen mně a Alešovi, který to přečetl jako první. Megís si fotila sama a navzdory nachlazení absolvovala všechno s námi bez řečí, jen s tichým smrkáním a pokašláváním. Milan mlčel a měl svůj obvyklý výraz, který si můžete vykládat různými způsoby. Aleš jako obvykle viděl všechno pozitivně a na všechno se těšil. I na další řízení po americké dálnici a na nejrušnější americké letiště.

Jak první nás po cestě do Chicaga zaujala obrovská americká vlajka u cesty. Když říkám obrovská, myslím skutečně obrovská. Pojišťovací firma si prostě postavila u svého ředitelství požár o 100 stop vyšší než je Socha svobody a na něj vyvěsila vlajku o rozloze 9 800 čtverečních stop.  Flagpole je největší volně létající americkou vlajkou v Severní Americe. Každý pruh na ní je přes 5 stop vysoký a každá hvězda téměř 3 stopy napříč. Vlajka váží 340 liber. Nelze ji nevidět, ale lze ji nevyfotit. I když Aleš celou cestu křičel FOŤ TO, FOŤ TO v podstatě na každou pitomost v dohledu, fotky z jedoucího auta přes špinavé sklo nemůžou zprostředkovat ten správný dojem. Byla to prostě vlajka jako kráva. Jako stádo krav.

Určitě nejsme nikdo na internetu závislí, docela dobře přežíváme jen s občasným připojením na wifi. Jen při cestě autem je to bez navigace dost obtížné. Jedeme podle offline mapy a jak vypadne GPS těsně před rozcestím, je to v háji. Jinak dálnice i silnice jsou naddimenzované, často bez svodidel a s rychlostním omezením. O senzačních semaforech, které vidíte z každého úhlu, nemluvě. Žádné vyvrácené hlavy nahoru, žádný zmatek, pokud si vedle vás stoupne kamion. Všichni světla vidí z dálky i zblízka. A odbočuje se vpravo i na červenou, což prý v ČR opět neprošlo.  Jediné, co mi trochu vadí a přijde hodně nelogické, je přecházení na bílou. Už jsem o tom psala při minulých cestách. Chodci stojí na červenou a chodí na bílou packu. Proč to není packa zelená, nedokážu vysvětlit.

V celé oblasti žije hodně Němců a taky Poláků. Jsou tady luteránské školy a luteránské kostely a v Sheboyganu jsme kostelů napočítali nejméně pět jen v centru. Na Evropu odkazují i názvy města oblastí, které vidíme cestou. V Milwaukee tvořili Němci druhou nejpočetnější skupinu obyvatel, hned po Afroameričanech. Dochází prý ale k „bílému útěku“, což je terminus technikus pro stěhování bílých obyvatel z oblastí, kde začnou být menšinou. Žije tady asi 600 tisíc obyvatel a průvodce varuje před rasovými nepokoji a nebezpečím v nočních ulicích. My dorazíme v poledne a všechno je zalito sluncem.

 

Přímo na břehu Michiganského jezera stojí nepřehlédnutelný komplex budov. Memoriál válečných veteránů s velkou terasou s výhledem na uklidňující hladinu jezera. Budovu navrhl finský architekt Eero Saarinen a je to další důstojný památník válečným hrdinům. Tohle Amerika opravdu umí. Váží si vojáků za života i po smrti, je to lehce patetické, ale pozůstalí mají aspoň pocit, že jejich blízcí nepadli zbytečně. V těsném sousedství stojí nepřehlédnutelné Art Muzeum. Vypadá jako loď. Navrhl ho španělský architekt Santiago Calatrava, říká se tomu The Quadracci Pavilion. Prosklený chrám umění s obloukovými stěnami a mostem, který spojuje muzeum s městem a z něhož jsou skvělé pohledy na bílou budovu, jak říká Aleš „Ještěd“ na modrém pozadí jezera. Celou úchvatnou kompozici budov dotvářejí zelené geometrické plochy trávníku a fontán. Bohužel, je pondělí a je zavřeno, takže dovnitř nemůžeme, ale i tak je náš dojem opravdu silný.

 

Do tohoto města bych se chtěla určitě ještě vrátit. Je zde muzeum Harley Davidson, neboť zde sídlí hlavní ze tří amerických poboček firmy. A je tady toho k viděním mnohem víc, než jsme stihli my jedno slunné pondělní odpoledne. V zimě bych tu ale být nechtěla. Další skywalky mezi mrakodrapy naznačují, že i tady je velká a dlouhá zima a není radno vystrkovat nos na ulici. Ale babí léto dělá dojem, že je tady teplo a nekonečná pohoda. Umění je tady i na ulicích, zajímavé sochy dotvářejí veřejný prostor. A taky vyvolávají řadu otázek, což je dobře. O čem se mluví, to žije. A ten meloun je úplně čerstvý, patrně koceptuálně vyměňovaný v časových intervalech. Zajímalo by mě, kdyby byla stejná socha instalována u nás, jak dlouho by vydržela.

Rudá Sonja s Alešem za volantem nás dovezla až zpátky do Chicaga. Dokonce se nám podařilo najít v tom rozhlehlém areálu letiště správný vjezd do půjčovny. Stihli jsme se tak potkat ještě po odbavení velkých kufrů znovu s naší milou Maruškou, která se přijela rozloučit i s posilou. Radek, další věrný čtenář zápisků, nás odvezl do kasína na večeři. Po čtvrt hodině jízdy směrem od letiště jsem začala propadat hysterii, že už nestihneme vrátit včas a žaludek se mi stahoval. Ale bylo to senzační. Megís musela ukázat pas, aby ji do kasína pustili, pak jsme se ještě museli probojovat přes indiánskou babičku s culíky a popelníky místo brýlí, přes které si nás podezřívavě prohlížela. Ale stálo to za to.

Radek, který dělal ledacos a všude byl, se tu zjevně vyznal. Zatímco ve velké hale se (marně) snažili přelstít automaty stovky lidí, zejména starších žen, v bufetě typu „all you can eat“ se lidé snažili ujíst k smrti. I my jsme se na chvíli přidali, protože tady bylo k mání opravdu úplně všechno, včetně tekutého brownies nebo ovčích steaků nebo vařené kukuřice, číny, steaků, polévek, placek, příloh, zeleniny. Před přežráním mě zachránila neuvážená konzumace jalapeňos papričky, která mi odrovnala chuťové i čichové buňky a pročistila slzné kanálky. Hody jsem zakončila citronovým sorbetem a kouskem toho brownies, na které budeme vzpomínat do konce života. Radku, Maruško, děkujeme! Jste úžasní!

 

Na letu zpět nebylo nic zajímavého, kromě velikosti patrového airbusu pro stovky cestujících. Bylo narváno, prostor v letadle British Airways byl menší než v Iberii a hlavně jsme byli na cestě domů, což s sebou vždycky nese trochu nostalgie a vyčerpání. Navíc ten čas navíc, který jsme dostali při cestě tam, musíme vrátit. Ztrácíme nenávratně několik hodin života ve vzduchu a opravdu nakonec nevím, co je za den, kde jsme a jestli je den nebo noc. Tak se aspoň podívám na film Rocketman o Eltonu Johnovi. Když už se mi všichni smějí, že jsem mu prý podobná. Tak nevím, jestli se mám urazit nebo být ráda, že vypadám jako rocková hvězda.

Děkuji svým spolucestovatelům, že to všechno vydrželi. Že je Aleš skvělý manažer, to jsme věděli. Ale že se z Megís stane takový dobrý parťák, to bylo pro mne největším a nejmilejším překvapením. Díky všem, kteří nás na cestě osobně či myšlenkou podporovali a sledovali zápisky. Pozorní čtenáři blogu, zvláště paní Ondrůjová, prý občas při čtení zážitků ztráceli orientaci v osobách a obsazení. Ale už je vše dovysvětleno, kdo je kdo a kdo ke komu patří. Babina patří ke mně a své čerstvé koláče nám dovezla osobně až do Brna. Vůně a chuť domova se nahradit nedá.

Díky za Vaši pozornost a od zítřka zase v běžném režimu Úžasné Báry, která je díky novým obzorům a inspiraci zase o něco úžasnější.