Po dovolené na zotavenou by měl mít člověk ještě pár dní karanténu. Aby se srovnal s tím, že už je zase doma. Aby síly, které nabral, neztratil už při dvacátém mailu. A aby vymyslel, na co dalšího na obzoru se těšit.

Kus času vymezeného na přeměnu v Úžasnou Báru zmizel za oceánem. Je čas vrátit se zpět nejen fyzicky, ale i v hlavě. Znovu říkat Božínku! místo Oh, my gosh! Vrátit kufr do skříně a najít teplejší oblečení. Zvednout koutky a udržet je nahoře až do konce dne, i když se na vás už nikdo usmívat nebude. Jedeme dál. Niagára bude padat dolů a tříštit se i bez mého dohledu, ale kytky v domě je třeba nutně zalít. Ježura za zahradou čeká, až ji nastartuju a vyrazím do práce.

Po cestě si budu za volantem zpívat Temně hučí, Niagára. Nebo Má láska je za velkou louží. Nebo Šuby, duby, Amerika. Nechám tóny doznít a vzpomínky něžně uložím do šuplíků paměti a proložím je hedvábným papírem. Řeknu si: Vitaj doma, cérko! A vyrazím vstříc pracovnímu dni s americkým úsměvem.

 Závěr dne #237 zní: O kvalitě našeho života nerozhodují krásné zážitky jednou za rok, ale to, co děláme a jak žijeme každý všední den.