Jednou jsem zkoušela psát jako můj oblíbený Bohumil Hrabal a vystihnout jeho poetiku. Bylo to v soutěži časopisu Host a ke svému překvapení jsem tehdy vyhrála. Když je ten první jarní den, vylovila jsem povídečku z archivu. Třeba vás potěší. A třeba už přijde jaro i na nás.

Když na kocoura přijde jaro 

Každé jaro to začínalo stejně. Za poledního slunce bylo slyšet pukání zelených pupenů, které se skrz dřevo draly ven, na světlo, na vzduch, prosycený intenzivní vůní naděje, co beznadějně poskakovala z lístku na lístek a z člověka na člověka. Pan Jedlička sedával pod tím stromem naděje a kouřil dýmku, pěkně postaru a s rozvahou, neboť on to byl člověk starý a rozvážný a taky trochu blázen, jak říkala jeho žena, co pro to fajčení nikdy pochopení nenašla, ba naopak, vždycky naříkala a volala s hlavou v kurníku: No není on to blázen stará, ten můj Jedlička, co v jednom kuse pouští z huby obláčky, jako by byl nějaký vodník. A pan Jedlička se smál, když viděl jenom spodní polovinu svojí ženy na žebříku, jak s hlavou mezi slepicemi hartusí a nadává a spokojeně si bafal ze své fajfky a nic se těmi řečmi vyrušiti ze svého rozjímání nedal.

Někdy si k panu Jedličkovi přisedl do vyhřáté trávy kocour, co se z jara radoval nejvíc, protože cítil mladé myšky a mohl se toulat a mrouskat se celé noci, aniž by ho zebaly packy. A tak tam sedí spolu, pan Jedlička a černý kocour, s očima přivřenýma před slunečním svitem, co vám svou silou zbarví tváře do červena už za jedno odpoledne, a jeden rukou a druhý tlapkou odhánějí včely, co se celé poblázněné tím jarním puzením vydaly zjistit, do čeho by mohly píchnout. Za té všeobecné idyly jarního odpoledne, kdy příroda jako by se zastavila v pozici štronzo a zelná polévka s kusem domácího chleba si to šine pěkně dolů do břicha a škručí a bublá, ty dva, pana Jedličku a kocoura, vytrhnou z klidu jen poškoláci, kteří se kolem plotu vracejí domů, a hážou po kocourovi i po klobouku pana Jedličky kamení a šišky a po každém zásahu si dřepnou tak, aby jich vidět nebylo.

Dobře vědí, že kocour už je starý a neuskočí, protože dřív patřil slečně Janské, staré panně, která jednou usnula a už se neprobudila, a našli již až za dva týdny, neboť ji nikdo nepostrádal. Ona sice slečna Emilka měla kdysi snoubence, ale cosi prý mu v rozčilení řekla a on za sebou zavřel dveře a už se nikdy nevrátil ani nenapsal, jen závěs v předsíni za ním zůstal přiskřípnutý mezi dveřmi. A pan Jedlička je zase moc velký dobrák, aby kluky honil s flintou, i když po něm hází kamení a trhají mu v sadu třešně. Kdysi prý to býval obecní milovník, co před ním děvčata oči přivírala a srdce otvírala, ale po svatbě spadla klec a z jeho sličné panny nevěstinky byla do roka stará Jedličková, ze které měli strach všichni, ovšem kromě pana Jedličky. Ten si nasadil na hlavu obnošený klobouk, přestal s ženou skoro mluvit a dělal si svoje, i na děvčata se usmíval zpod krempy pořád dál, ta jiskřička v jeho očích nikdy neuhasla.

A tak, když jeden placák trefil jeho hudrující ženu, co se za ním hnala na zahradu ho kontrolovat, jestli zase nelenoší pod tím starým stromem a něco dělá, potáhl si klobouk přes oči, pohladil kocoura po zádech a smál se a smál, když jeho stará hrozila těm uličníkům a hladila si zasažené rameno. Večer jí ho namaže psím sádlem a pak ji pomiluje, protože je to pořád jeho žena a protože silné jaro se silným puzením prostě přijde na každého kocoura.