Před časem jsem sama sebe nazvala v procesu hledání práce Neviditelnou optimistkou. Jaká je situace po dalších týdnech nových zkušeností?

Zůstávám optimistkou, která je pro potenciální zaměstnavatele neviditelná, ale sama velmi prozřela.

Vidět věci jasně a bez příkras je pro mne důležitější než být sám viděn.

Tak bych shrnula výsledek několikaměsíční aktivity při hledání práce snů. Bylo to velmi inspirativní a poučné. Dream job jsem nenašla, ale už vím přesně, co nechci. A to není málo.

Pochopila jsem, že když na sítích napíšu „hledám práci“, znamená to „hledám zakázky“. Že když na pohovoru upřímně řeknu, že se budu muset mnohé naučit a jsem na to připravena, přeloží si to ty děti, které na mnoha místech po dvou letech praxe jako team leadeři nahrazují zkušené personalisty, tak, že nic neumím. „Potřebujeme někoho, kdo hned naskočí do rozjetého vlaku,“ stálo v odpovědi. Připadala jsem si jako ta chromá babka ze Slunce, seno, jahody na zastávce, kde vlak nestaví, jen přibržďuje. Závěr je jasný: nejlepší je lhát. Všechno umím. A skvěle skáču.

Rozhodnutí respektuju a možná i chápu, ale z filozofického hlediska je to na delší bádání.

Pokud budou mít zaměstnanci možnost vybírat si nové kolegy sami, a to až do té míry, že nového příchozího musí všichni v týmu schválit, jaká je šance, že ten kolektiv nebudou tvořit výhradně klony zakladatele?

Setkala jsem se v odpovědi i se slovem „naše strana barikády“. To je výstižné. Nakonec mohu být ráda, že jsem na odchodu nedostala dlažební kostkou. Dovnitř se dostanou jen naši, ostatní ¡No pasarán! Jestli nevíte, co to znamená, ujel vám zase můj vlak.

Ale na tyto děti se nezlobím, oni žijí ve své bublině a dělají řadu skvělých věcí. Stejných skvělých věcí, jen technologicky dokonalejších.

Poprvé v historii ovládají mladí lidé technologie lépe než starší generace.

Není třeba je v tomto ohledu ničemu učit. Předávat zkušenosti. To my, o generaci či dvě starší harcovníci, se je jen zoufale snažíme dohonit. Tedy pokud jde o technologie. Mladí suverénně vpluli do digitálního světa jako jediné reality, kterou znají a ovládají.

Protože o tuto rozhodující výhodu nemuseli s nikým soupeřit, učit se z vlastních chyb a omylů, nechybí jim znalosti a dovednosti, ale životní zkušenosti. Jenže na ty se dnes zjevně nehraje. Pocit převahy vytlačil pokoru a dodal sebevědomí i tam, kde by bylo předávání zkušeností dost žádoucí. Třeba v mezilidských vztazích.

Přesto jsem se při odpovídání na inzeráty skutečně rozčílila jenom jedinkrát, ale zato pořádně. Dokonce jsem pak v soukromí použila slovo kráva. Zpracovala jsem písemný úkol na zadání, které mi přišlo zajímavé a vůbec nesouviselo s činností dané firmy. Jako obvykle se nikdo neozval celé týdny, takže jsem už na to skoro zapomněla. Pak jednou na rušné ulici zazvonil telefon a nebyli to plynaři, pojištění ani poskytovatelé báječných produktů. Slyšela jsem útržky slov, z nichž jsem vyvodila, že mě ta firma zve do druhého kola.

Měla jsem plné ruce tašek a nebyla jsem schopna potvrdit termín okamžitě. Navíc mi paní sdělila, že pohovor bude formou assessmentu. To mě zaskočilo, už dlouho jsem neodpovídala na otázku, co cítím, když se dívám do ohně, a obecně velmi nerada skládám lego pod ostřížím okem psychologa. Kdybych se hlásila do mírových sborů nebo měla vést krizové intervence, určitě bych to chápala lépe, ale já jsem měla dělat copywritera. Tak jsem se zarazila, nadechla a slušně poprosila paní personalistku, aby mi tu pozvánku poslala do mailu, že se jí ozvu co nejdříve. Dohodly jsme se a šla jsem domů.

Když jsem otevřela mail, nestačila jsem se divit. Stálo v něm: „Rozhodli jsme se vás do druhého kola nepozvat.“

Od položení telefonu uběhlo maximálně deset minut, a tak jsem si myslela, že si paní spletla adresáta. Zvedla jsem telefon a znovu jí zavolala. Potvrdila, že už se s mou účastí nepočítá. „Co se stalo za těch pár minut od našeho telefonátu?“, ptala jsem se užasle. A ona mi řekla: „Poradila jsem se s kolegyní a rozhodly jsme se vás nepozvat.“ A na můj nátlak pak dodala, že jiní kandidáti na pozvání reagovali LÉPE. Takže prosím vás, kdybyste zvedli telefon a někdo vám oznámil postup do dalšího kola v termínu, který nejste schopni uprostřed vřavy potvrdit a které bude mít například formu striptýzu, i tak nasaďte hlas Víly Zvonilky a jásejte až do konce tak hlasitě a radostně, aby vás slyšela i kolegyně na druhém konci kanceláře.

Upřednostňuji písemnou komunikaci, která dává člověku čas na rozmyšlenou. To je podstata psaní, že věci pilujete a dohledáváte si fakta. V době, která vyhovuje vám. Ale odpovědi na zaslané maily jsou už také nadstandardem i v případě, že píšete někomu na jeho vlastní výzvu. Jsem staromilec, když čekám, že mi lidé na mail či zprávu odpoví? Jsem ochotná respektovat každé rozhodnutí, ale na formě opravdu záleží. I já jsem třeba vaše zákaznice. Nebo čtenářka. Nebo fanynka. Neprofesionální chování a arogance dokonale zničí každý love brand.

Ale já se netrápím či nenaříkám. V hlavě už chystám plán B. Cítím skvěle, odpočatě a plná energie. Konečně krásně spím, učím se každý týden něco nového a občas odpovím na nějaký inzerát. Myslím, že nakonec stejně skončím nohama na zemi, tedy na vlastní noze, a spojení „hledám práci“ bude opravdu znamenat „hledám zakázku“. Ve volném čase už teď začnu zavařovat, abych přežila blížící se ekonomickou krizi.

Lepší než příležitost hledat je vytvořit si ji.

Mladší ani chytřejší už nebudu, natož abych se stěhovala za prací do Prahy. Jsem neviditelná optimistka, která to konečně pochopila.