Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši na krk, kterou jsem dostala od svého kamaráda kdysi k narozeninám. Nevlastním nic z luxusních značek. Své staré hipsterské auto Ježuru jsem zdědila a od prvního dne, co ji mám, jsem začala znovu řídit. Novou televizi jsme si pořídili teprve loni a je v pokoji se starým nábytkem a kobercem z roku 1981. Kuchyň sestává ze staré kredence po babičce a několika homemade skříněk. Přesto nemám pocit, že bych v životě strádala. Protože mám svou rodinu, své přátele, vlastní dům a dostatek svobody k tomu, abych mohla občas odcestovat a toulat se světem. Víc nic prakticky nepotřebuju.

Čeho se mi ale chronicky nedostává, je čas na své přátele. Měla jsme období, kdy jsem se utápěla v pocitu marnosti, že když já se neozvu, nezavolám, nenapíšu, ani pes po mně neštěkne. Je pravda, že většinu setkání iniciuji sama. Že by se mi jen tak někdo ze starých přátel ozval a chtěl mě vidět, to se moc často nestává. Ale co když je to tak, že ani oni sami nemají čas? Když se někdy i po létech sejdeme, je to vždycky senzační a zábavné, takže to není tím, že bychom se vidět nechtěli. Ale jak se potkáváme stále méně a méně, tak se z blízkých lidí stávají dávní známí, z přátel spolužáci ze studií či dětských let.

Tak se pořád učím brát to tak, a nebrat si to osobně. Kdo se má potkat, ten se určitě potká. Někdy trvá přátelství krátce a intenzivně, jindy je rozmělněno do celého života s přestávkami a návraty. Pár moc milých lidí jsem neviděla léta, ale věřím, že se mají skvěle a že kdybychom se někdy někde skutečně znovu potkali, bude to radostné na obou stranách. Mám navíc v životě to štěstí, že potkávám stále nové zajímavé lidi, které nechci jen tak pustit ze svého života.

Zatímco časové možnosti se zmenšují, počet přátel, se kterými je radost pobýt, stále narůstá. V průniku těch dvou množin zůstanou ti, kterým budu volat pořád dokola a nenechám se odbýt plnými diáři na obou stranách. Jsou to skuteční přátelé.

A právě na ně bych si chtěla v příštích dnech, týdnech, měsících a letech udělat čas. Navštívit ty, které jsem dlouho neviděla. Pomazlit se s jejich dětmi, které vyrostly tak, že už je nepoznám. Poslechnout si jejich starosti a zkusit nějak pomoci. Protože vím, že oni udělají totéž, až to budu potřebovat já.

To je optimistický závěr dne s číslem #353.