Tak jsme doma. Pračka jede na plné obrátky, venku stále příjemná teplota i slunce svítí. K idyle chybí jen ta mořská hladina za dvěma jedlemi. A taky zdraví, protože ležím ve své posteli, třesu se zimou, smrkám a kašlu na všechno.
Tak jsme se chtěli celý den poflakovat u moře za domem. A nakonec jsme zase vyrazili na výlet, tentokrát se šťastným parkovacím koncem. Cílem bylo město Cosenza v horách, až téměř pod mraky, vysoko nad údolími. Cesta tam i zpět byla uchvacancující. Mosty, tunely, serpentýny v rozlehlých neobydlených oblastech. Být v Kalábrii majitelkou betonárky nebo firmy na výrobu dopravních značek, jsem capo di tutti capi.
Co tam jako děláte, dvě děti s matkou na dovolené? Jarda je upřímně udiven, neboť ty děti jsme my s bratrem v kategorii 50+. Když si jdeme zaplavat, maminka sedí na břehu a bedlivě nás sleduje. Pořád jsme její děti a na věku nezáleží. Až když vylezeme z moře, lehne si a zavře oči.
Po všelijakém nočním převalování jsme se ráno vyhrabali z postelí a při snídani dlouze plánovali, kam pojedeme. Venku lilo jako z konve celou noc a pršelo ještě ráno. Shodli jsme se s bratrem na cestě na východ, maminka souhlasí vždy se vším. Dopravní nehoda nás ale odklonila a jeli jsme nakonec na jih. A tak je to tady se vším.
Trvalo téměř 40 let, než jsme se my tři znovu vypravili na společnou dovolenou. Tata už se směje shora, ale maminka, bratr a já jsme ještě pořád tady. Tady aktuálně znamená v Kalábrii. A už první den potvrdil, že to bude hodně výživné.
Kdybyste měli možnost vrátit se v čase a napravit jednu věc z vlastní minulosti, udělali byste to? Jaký dopad by to mělo na váš současný život? A vydali byste se proti proudu času s větší odvahou? Na rovinu, já ne. Podle mě jsou věci tak, jak být mají, jakkoliv se nám to zdá nespravedlivé či neuvěřitelné. Proto se nikdy neohlížím zpátky. Ostatně minulost, současnost i budoucnost jsou jen konstrukty v naší hlavě. Možná je snazší vracet se do budoucnosti. Záleží jen na tom, z jakého úhlu pohledu na čas nahlížíme.
Když jsem se ten den v pět ráno probudila, sevřel mě strach do svých ocelových kleští. Zavřela jsem okno, kterým na mě celou noc foukal studený vzduch, a vrátila jsem se pod peřinu. Dám to, nebo to nedám? Ležím na ubytovně v Havlíčkově Brodě a čeká mě přednáška pro studenty v rámci Letní žurnalistické školy. Proč a čeho se bojím? Toho, že nebudu dost dobrá. Nesplním očekávání. Studenty to nebude bavit. Ztrapním se.
Kultovní americký seriál Sex ve městě byl, je a vždycky bude o ženách mé generace. Stárneme s ním. Když byly první série o třicátnicích, bylo nám třicet. V aktuálním pokračování je nám přes padesát. A pokud bude ještě třetí vlna příběhů v roce 2040, bude tématem patrně život a sex sedmdesátiletých. Bude se ještě někdo dívat? Bude se ještě na co dívat?
