Mám doma starý sešit v tvrdých deskách, nadepsaný krasopisně Kuchařské předpisy. Je polorozpadlý, plný výstřižků, rodinných receptů a lístečků s poznámkami. Nevypadá vůbec vábně, ale důležitější je, co je uvnitř. Moje láskyplná kuchařka.
CIMETIÈRE DU PÈRE-LACHAISE je největší pařížský hřbitov, kde odpočívá spousta slavných osobností. I když slovo odpočívá je trochu nepatřičné. Davy zvědavců a lovců selfie proudí rozlehlým areálem sem a tam. Když se někde hlouček zastaví, určitě stojí u hrobu někoho známého. A nejsou zrovna potichu.
Vím přesně, co mi bude po odjezdu z Paříže chybět nejvíc. Všechno. Pohled z postele na stíny zábradlí na závěsu a po jeho odhrnutí reality show za okny protějšího domu. Teplý, čerstvý a děsně se drobící croissant a horká káva od Hervého. Schodiště vinoucí se prudce dolů. A dny pěšího toulání se po Paříži s Bárou B., která mi věnovala to nejcennější, co má: svůj čas a svou pozornost.
Tak už to konečně přišlo. Vlna emocí mě smetla náhle, uprostřed prohlídky katedrály Notre-Dome. Splývám s tiše hučícím davem, který pluje v kruhu kolem dokola. Kochám se, fotím, pozoruju, a najednou se to nějak nedá vydržet. Scházíme se s Bárou B. uprostřed katedrály na místě vyhrazeném pro modlení, kde je klid. Tam moje vnitřní bouře pomalu utichá.
Francouzština je tak zajímavý jazyk, že jedno slovo má deset písmen, vyslovíš tři a ani jedno z nich není to napsané. Bára B. to, myslím, shrnula velmi výstižně. Já nerozumím vůbec ničemu, ale ona bojuje a mluví francouzsky. S roztomilými chybami.
